Kam v Praze za vlasteneckou kulturou? Do Muzea českého granátu Praha!

Bylo nebylo, jednoho krásného dne se do mé e-mailové schránky zatoulala pozvánka do Muzea českého granátu Praha. A i když nejsem zrovna muzejní typ, zato jsem patriot každým coulem a ještě k tomu žena milující šperky, nabídku jsem s radostí přijala. Muzeum se nachází asi jen 50 metrů od Karlova mostu na rušné ulici Karlova a je příjemným úkrytem před davy turistů.

 

 

Nejedná se ale primárně pouze o muzeum. Kromě expozice šperků tady najdeš i prodejnu, ve které můžeš zakoupit jak novodobé šperky, tak i autentické historické šperky (antique) z českých granátů – obojí s certifikátem pravosti. Jak mi totiž bylo sděleno, nejen po Praze se nachází nespočet prodejen, které turisty lákají na falešný český granát. Ten opravdu pravý se totiž prodává v celé České republice pouze v sedmi prodejnách!

 

 

Hned na úvod celé prohlídky mi bylo vysvětleno, jak rozeznat český granát (pyrop) od těch ostatních. Granáty se totiž těží po celém světě, ale pouze ten náš je vyhlášený pro svou krásnou sytě červenou barvu. Na rozsvícenou baterku jsme položily náhrdelník z pyropu a z almadinu. Po prosvícení se kameny náhrdelníku z pyropu zbarvily do červena, zatímco kameny náhrdelníku z almadinu, byť těženého na území ČR, do fialova. Tohle je zaručený způsob jak poznat, o jaký granát se skutečně jedná a nenechat se od žádného prodejce napálit.

 

 

Jediného majitele práv těžby českého granátu a zároveň majitele lomu na tento nerost najdeš v Turnově. Šperky tady ručně vyrábí už od roku 1953. Celý proces výroby takového šperku můžeš shlédnout během desetiminutového videa právě v Muzeu českého granátu Praha. Po videu následuje prohlídka historických i moderních šperků, které tvoří vůbec největší ucelenou kolekci šperků z českého granátu.

 

 

Co se nedozvíš z informačních panelů, na to se můžeš zeptat proškoleného personálu. Tak jsem se třeba dozvěděla, že už za 50 let můžou ložiska pro těžbu granátu zcela vymizet a český granát tak nebude nikde k nalezení!

 

 

Co se týče současných trendů při výrobě šperků s českým granátem, jsou kameny vsazovány výhradně do stříbra, které může být pozlaceno. Je to z toho důvodu, že český granát je tvrdý nerost a už po vytěžení a následném zbroušení je velmi malý. Zlato je oproti tomu příliš měkké a proto se pacičky, které kamínek ve zlatě drží, často odlamují.

 

 

To, jak vzácný český granát je, si uvědomovala už i Marie Terezie, která zakázala jeho vývoz do zahraničí. A že se jedná o skutečný národní klenot dokazuje i fakt, že bývá darován mnoha významným osobnostem. Za poslední dobu to byla třeba britská královna Alžběta II. nebo Michelle Obamová. A objevuje se i na ocenění Český Slavík.

 

 

Pravdou je, že bez této zkušenosti bych si asi jen stěží uvědomila, jak výjimečný produkt tenhle český granát je. A jsem na něj nesmírně pyšná. Dokonce si pohrávám s myšlenkou, že si v budoucnu nějaký ten šperk s krvavě rudým kamenem pořídím. A pokud by tě zajímalo, kolik taková sranda stojí, pak věř, že se nejedná o nic, co by si běžný smrtelník nemohl dovolit. Například přívěšek ve tvaru křížku, do něhož je vsazeno 13 kamínků českého granátu, stojí 950 korun.

 

 

Trip po Jižních Čechách

3 motorky, 1 auto, 400 najetých kilomentrů a jedna skvělá parta přátel. Tak by se dal ve zkratce definovat náš výlet po Jižních Čechách, který jsme podnikli před pár týdny. Navštívili jsme jak tradiční, tak i méně známá místa, která při návštěvě Jižních Čech rozhodně stojí za to vidět!
První zastávkou naší výpravy byla Chýnovská jeskyně. Nikdy předtím jsem v žádné jeskyni nebyla, proto jsem byla na její prohlídku extrémně zvědavá. Bohužel v téhle jeskyni nenajdete téměř žádné krápníky. Když už, tak buď dovezené odjinud nebo jen velmi miniaturní. Zato ale nabízí nádherný pohled na pestrobarevné stěny a stropy a zajímavé útvary na stěnách, které vypadají jako oka. Jeskyně má rozsáhlé chodby, které jsou celkem dlouhé 1 200 m. Turistická prohlídka je dlouhá 220 m s převýšením 42 m. Teplota v jeskyni nedosahuje ani 10 °C, přesto se 40ti minutová exkurze dá přežít bez újmy na zdraví.
Vstup do Chýnovské jeskyně (nahoře) a průchod jeskynními chotbami (dole).
Z Chýnovské jeskyně jsme pokračovali do Tábora, kde jsme měli v plánu poobědvat v restauraci Pintovka známé z pořadu Ano, šéfe! Jak jsme byli překvapení, když jsme zjistili, že je restaurace zavřená. Ehm, aspoň o tom mohli postnout informaci na web. Jako alternativu jsme nakonec zvolili restauraci v hotelu Palcát, kterou nám doporučili místní. Jídlo ušlo, ale jak říká Pavlík, nebylo to nic, o čem bych psala domů. Tábor se mi jinak moc líbil. Je to krásné historické město a protože letos je to přesně 600 let od upálení mistra Jana Husa, nemohli jsme si nechat ujít návštěvu husitského muzea včetně prohlídky husitského podzemí.
Žižkovo náměstí v Táboře
Vstupní brána do husitského podzemí (z táborského muzea)
Dalším místem na programu byl zámek Hluboká, který jsme ale z časových důvodů nakonec vypustili. Místo toho jsme se kochali pohledem na nejvýkonější jadernou elektrárnu v ČR – Temelín. Mimochodem věděli jste, že Temelín je jednou z nejnovějších jaderných elektráren v celé Evropě? Konečnou zastávkou (alespoň pro tento den), byl kemp Bavorov, kde jsme rozložili stany, trochu si dali do nosu a šli spát.
K poklidnému podvečeru v kempu patří sklenička dobrého vína. Jenom ta sklenička by nemusela být tak zaprášená.
Před námi byl další den nabitý k prasknutí. První zastávka byla ve vesničce Hoštice u Volyně, kde se natáčely všechny série známé české trilogie Slunce, seno, … Prohlídka to byla věru zajímavá, ale snad ještě mnohem zajímavější byla jedna věc, která se nám cestou odtud přihodila. Jeden člen naší moto-bandy si totiž těsně před odjezdem z Hoštic zapomněl na střeše našeho auta mobil. Zjistili jsme to až při příjezdu do Volyně, kam jsme směřovali na oběd. Dodnes nechápu, jak se celou tu cestu (3 km dlouhou!) dokázal jeho mobil na střeše udržet.
Tak schválně, je vám něco z následujících fotek povědomé?
Rodný dům Zdeňka Trošky (nahoře)
Na hrob Michala Tučného v Hošticích přináší lidé kameny z celého světa, aby mu tím vzdali svůj hold
Po obědě ve Volyni jsme měli v plánu stihnout ještě pár věcí – hrad Zvíkov a Žďákovský most nad vodní nádrží Orlík, odkud v 90. letech shazovali orličtí vrazi těla českých podnikatelů do vody. Cestou jsme se trochu zdrželi na benzínce, protože jsme tam potkali Pepu Sršně, pro mě do té doby neznámého instruktora bezpečné jízdy na motorce. Kluci se s ním vyfotili a jelo se dál. Následoval přejezd Zvíkovského mostu přes nádherné údolí řeky Vltavy, kde jsme na chvíli zastavili a kochali se výhledem. Tady jsme také zhodnotili, že už nemáme moc času a že nám tenhle výhled z mostu stačí a orlické vrahy z našeho itineráře pro tentokrát vypustíme.
Zvíkovský most (nahoře) a pohled z něj na Vltavu (dole)

Z hradu Zvíkov byl úžasný výhled na soutok Otavy s Vltavou. Nedaleko hradu je také restaurace a penzion Pivovarský dvůr Zvíkov, kde si vaří svoje vlastní pivo. Navazují tím tak na místní tradici. Už v dávných dobách se tu totiž vařilo zvíkovské pivo a to přímo na hradě!

Interiér Pivovarského dvora Zvíkov s vlastní varnou
Ochutnávce piva jsme protentokrát odolali, zato jsme si dali domácí limču, která byla výborná. Pokud někdy pojedete kolem a budete šoférovat, není problém si místní pivo koupit a odvést v lahvích domů.

V Pivovarském dvoře Zvíkov náš trip po Jihočeském kraji pomalu končil. Cestou domů na Vysočinu nás ještě zastihla silná průtrž mračen. Nám, co jsme jeli v autě, to samozřejmě nijak nevadilo. Schytala to ale naše moto-banda. Domů přijeli promočení na kost.

I přes to, že výlet nevyšel úplně podle našich plánů a představ, jsme si ho náramně užili. A o tom přece výlety jsou – o zážitcích, které vám už nikdo nikdy nevezme. A proto cestujte a bavte se, ať můžete jednoho dne říct, že jste svůj život prožili naplno.

Po stopách Zdeňka Pohlreicha

Není asi nikdo, kdo by neznal televizní pořad Ano, šéfe! se Zdeňkem Pohlreichem v hlavní roli. A není asi nikdo, kdo by pohrdnul skvělým jídlem. Obzvlášť, pokud se rozhodne najíst v restauraci, jejíž vchod zdobí nálepka se třemi hvězdami a Zdeňkův portrét, na kterém jako by říkal: „Tak tady mi, přátelé, opravdu chutnalo!“

Jednoho krásného dne přišel Pavlík s nápadem vyrazit na oběd do restaurace U Zběhlíka, která se nachází v obci Čistá u Litomyšle. Právě tohle místo se totiž může jako jedno z mála u nás pyšnit onou samolepkou se třemi hvězdami. Po předchozí zkušenosti s taktéž „tříhvězdičkovou“ restaurací U Tlustých v Lednici (můžete si o ní přečíst v mém cestopisu z loňského léta Víkend v kraji vinařském) přišla podobná výzva a já se těšila, že poznám další místo, kde umí vařit. Navíc mám moc ráda ryby a U Zběhlíka mají vlastní sádky na pstruhy, takže si můžete být na 100 % jistí, že vám na talíři přistane opravdu chutná a především čerstvá ryba. Objednala jsem si polévku (bohužel si nepamatuji její název, ale bylo z ní cítit skopové) a pstruha z místního potoka v moučné krustě s kmínem, ke kterému jako přílohu servírovali opečenou bagetku s bylinkovým máslem. Na polévce jsem si příliš nepochutnala. Nebyla zlá, ale to skopové jsem přecenila. Přítel si dal vývar a byl nadmíru spokojený. Co se týče hlavního chodu, byla jsem nadšená. Pstruh byl skvělý! Krusta byla možná trochu slanější, ale to se v kombinaci s masem krásně doplňovalo. Bagetka byla také dobrá, leč mohlo jí být víc a salátek byl famózní.

Personál byl milý a ochotný a jídlo nám servíroval v bílých rukavičkách. Je vidět, že tady si svých zákazníků opravdu váží. Restaurace se navíc nachází v krásném venkovském prostředí. Dokonce jsme zahlédli i pana majitele obhospodařovat políčko. Pěstují si tu vlastní ovoce a zeleninu, což mi v dnešní době přijde jako opravdová bomba! Celkově to tam na mě působilo velmi klidně a mírumilovně. Jídlo bych taktéž ohodnotila jako naprůměrné. Téhle restauraci tři hvězdy právem náleží!

Pokud se ke Zběhlíkovi někdy vydáte, nezapomeňte si zarezervovat stůl. Mívají tam totiž celkem narváno, obzvlášť během letních měsíců. A kdo z vás díl se Zběhlíkem v Ano, šéfe! neviděl a nebo by si ho rád připomenul, můžete na něj mrknout přímo TADY.

Jarní výlet na Moravu

  Letošní jaro si opravdu užívám. Začátkem dubna jsem s partou přátel vyrazila na víkend na Moravu a za pár dní na mě čeká nakvetená Budapešť. Jednou už jsem tuhle maďarskou metropoli navštívila. Bohužel jen velmi krátce a příliš si toho z ní už nepamatuji. Tak nějak ale tuším, že tentokrát to bude nezapomenutelný výlet a proto už teď chystám několik článků, ve kterých vám budu o prvomájové Budapešti vyprávět. V dnešním článku bych se ale chtěla vrátit o několik dní nazpět a ukázat vám, jak krásná ta naše malá země dokáže být. Jste připraveni?

Jaro je úžasné roční období. Probouzející se příroda, krásné počasí a delší dny doslova lákají k tomu podniknout nějaký ten výlet. Kam, to už je celkem jedno. Pro krásu totiž nemusíte chodit daleko. Na spoustě míst nabízí Česká republika nádhernou podívanou! Dokonce jsem zjistila, jak je naše maličká země ve světe populární. Důkaz? Snad žádnému blogerovi píšícímu o cestování nechybí na jeho stránkách cestopis z České republiky. Krom toho jsem na svých cestách měla možnost poznat lidi, kteří letěli i přes 12 tisíc kilometrů daleko, aby viděli Pražský hrad! Ve výsledku jsou z návštěvy Čech všichni nadšení. A stejně tak i my při našem dubnovém výletu na Moravu.

V sobotu ráno jsme opustili Vysočinu a vyrazili do vesničky Bulhary – na stejné místo jako před necelým rokem, o němž jsem vám psala v TOMTO článku. Cestou jsme si udělali zastávku na rozhledně Vladimíra Menšíka na Hlíně u Ivančic, na hradě v Dolních Kounicích a na hrázi vodního díla Nové Mlýny. Odpoledne jsme strávili v Mikulově, kde jsme poobědvali v restauraci Aquariumrelax – vřele doporučuji. Z čeho jsem byla obzvlášť nadšená byl výhled ze Svatého kopečku na Mikulov a jeho širé okolí. Večer jsme pak poseděli v soukromém sklípku s vlastním archivem, který byl součástí našeho ubytování a užili si příjemný večer ve společnosti dobrého vína. Druhý den jsme vyrazili na již tradiční výlet do Lednice. Tady mě to nikdy neomrzí. Zvláště teď na jaře neměl zámecký park chybu! V Lednici jsme nakonec řekli Moravě sbohem a vrátili se zpátky na Vysočinu.