Hong Kong – Thajsko – Malajsie, aneb moje první velká cesta do Asie

Byla to moje první cesta do Asie. Původně bylo v plánu navštívit maličký ostrůvek Koh Samui u východního pobřeží Thajska. Trochu se to ale zvrtlo… Moje dobrodružná povaha by se nikdy nesmířila s tím, že na tak malém placu strávím celých 14 dní. A tak jsme začali spřádat plány, jak si tuhle dovču okořenit. Začalo to nočním stopoverem v Hong Kongu a pokračovalo cestou na Koh Samui, odkud jsme si odskočili na čtyřdenní výlet do Kuala Lumpur a poté se vrátili zpátky na ostrov.

Jako u drtivé většiny našich cest, i tady pro výběr destinace hrála hlavní roli akční letenka, která se objevila asi půl roku před naším odjezdem. Vyšlo to dobře, cesta se uskutečnila v lednu. Cestování za teplem mi totiž dává největší smysl právě v zimě. A pokud se ptáš, na kolik nás letenka vyšla, mrkni na konec článku. Tam totiž stejně jako u dalších mých cestopisů najdeš kompletní rozpočet. Prostřednictvím videí se pak můžeš podívat na místa, která jsme navštívili.

 

DEN 1. + 8 hodin (časový posun)

Celý první den jsme strávili na cestě. Z Prahy do Londýna, z Londýna do Hong Kongu. Letenky jsme si rezervovali tak, abychom z přestupu v Hong Kongu mohli vytěžit alespoň krátký stopover. Vždycky jsem se totiž chtěla do Hong Kongu podívat a teď se to přímo nebízelo. Nakonec jsme tu strávili celý večer a noc, což se jako doba vhodná pro návštěvu téhle metropole velmi osvědčilo. Kdy jindy totiž bloudit hongkongskými uličkami, než když se zahalí do neonových nápisů a začne to v nich žít? Za těch 15 hodin, co jsme v Hong Kongu strávili, jsem si stihla vychutnat tradiční knedlíčky dim sum, jízdu ding dingem nebo třeba liduprázdné metro, což je v nejhustěji osídlené oblasti světa na pováženou. Ostatně o tom všem si můžeš přečíst v samostatném článku Noční stopover v Hong Kongu.

 

 

DEN 2. – 5.

Z Hong Kongu jsme odlétali časně zrána a to přímo na papírové letiště Koh Samui. Z letiště jsme si vzali taxíka a vyrazili do našeho Airbnb ubytka. Rezidence našeho ruského hostitele Viacheslava byla taková malá zoologická zahrada – od argentinské dogy jménem Piraňa, přes rusky mluvícího papouška až po neuvěřitelně ošklivou rybičku v naší koupelně. Ochotně nám ale se vším poradil a dokonce nám za menší úplatek půjčil skútra. Pak už to šlo samo. Koh Samui je opravdu maličký ostrůvek, takže jsme už jen během prvního dne měli projetý celý severozápadní cíp ostrova. A protože nejsme zrovna typ á la proležím celou dovolenou u vody, tak jsme po celou dobu celkem intenzivně cestovali. Skútr se tak stal naším nepostradatelným pomocníkem.

 

 

DEN 6. – 10.

Jak už jsem zmínila na začátku, strávit 14 dní na tak malém ostrově, který prakticky projedete během několika málo dní, bylo pro nás nepřijatelné. Proto jsme si ještě před odjezdem zjišťovali nejrůznější možnosti výletů do jeho okolí. Nakonec jsme se ale odprostili od vymezení prostoru na slovo „okolí“ a vyrazili o kousek dál – do Kuala Lumpur. Z nedalekého letiště na thajské pevnině tam totiž létá nízkonákladovka Air Asia, takže se nám povedlo koupit zpáteční letenku doslova za pár kaček. Na pevninu jsme se dostali trajektem, na který navazoval transfer na letiště Surat Thani. Mimochodem tahle kombinace (trajekt + letiště na pevnině) je jinak nejčastěji využívaným způsobem, jak se dostat na ostrov.

Kuala Lumpur mě překvapilo a to ve všech možných ohledech. Za prvé jsem nevěděla, že je Malajsie muslimská země a za druhé, koho by napadlo, že tam nafta stojí jen 11 korun?! Proto jsme se taky nezdráhali hojně využívat služeb Ubera, díky čemuž jsme měli možnost poznat i pár Malajců a zjistit, že je to jeden z nejmilejších národů, s jakým jsem se kdy setkala. Navíc jsme si přes Airbnb rezervovali ubytko s volným přístupem na střešní bazén, odkud jsme měli celé město jako na dlani. KL je obrovské, ale i tak se nám ho v rámci možností (a se zásluhou Ubera) podařilo procestovat téměř celé. Poslední večer nám pak ozvláštnil samotný Bryan Adams – to když jsme vyrazili na jeho koncert.

 


Přečti si: 21 fotek, které tě inspirují k návštěvě Kuala Lumpur


 

 

DEN 11. – 14.

Z Kuala Lumpur následovala po stejné trase cesta zpátky na Koh Samui. Docela jsem se těšila, že po betonové džungli můžu ještě před návratem do ČR strávit několik dní v téhle ostrovní divočině. Vzhledem k tomu, že jsme ostrov na několik dní opustili a poté se sem zase vrátili, bylo třeba nějakým způsobem pořešit ubytko. U Viacheslava jsme se odubytovali s tím, že si u něj na pár dní necháme kufry a do KL poletíme jen s příručákem. Po návratu na ostrov jsme si u něj kufry vyzvedli a přesídlili na opačný konec ostrova. Tam nás pro změnu hostila Francouzska Isabelle s dcerkou Lilly. Opět jsme si půčili skútr, tentokrát však v půjčovně, která byla spíše jakousi prádelnou. Lilly nám vyjednala výhodnou cenu, a tak jsme si mohli zvesela projet zbytek ostrova a to doslova za pár šprdlíků.

 


Přečti si: 5 bizardností na Koh Samui


 

DEN 15.

Nachýlil se čas odjezdu. Ty dva týdny utekly jako voda a nás čekal návrat do reality, kde navíc teploty nepřekročily nulu. Na ten pohled z letadla na zasněženou krajinu pod námi ale nikdy nezapomenu. Znovu jsem si pomyslela, jaké to mám vlastně štěstí, že žiju v té části světa, kde se za rok vystřídají všechny čtyři roční období.

 

 

A tolik mě to stálo?

Zpáteční letenka Praha <-> Koh Samui 12 000 Kč
Ubytko u Viacheslava (za 5 nocí) 700 Kč
Ubytko u Isabelle (za 4 noci) 850 Kč
Zpáteční jízdenka na trajekt + transfer na letiště 600 Kč
Zpáteční letenka Surat Thani <-> Kuala Lumpur 1 790 Kč
Ubytko v KL (za 4 noci) 990 Kč
Jízdenka v Hong Kongu 565 Kč
Půjčení skútru 2x 400 Kč
Osobní útrata (jídlo, doprava po městě, suvenýry, atd.) 5 000 Kč

Celkem

22 895 Kč/osobu

 

Kolik stojí výlet do Černobylu na vlastní pěst?

Největší jaderná katastrofa v dějinách si vyžádala evakuaci 350 000 lidí a způsobila smrt téměř milionu lidí po celém světě. Přestože černobylská zóna není zrovna typickou dovolenkovou destinací, láká v dnešní době čímdál tím víc cestovatelů. Aby taky ne, nikde jinde na světě totiž nic podobného k vidění není.

 

 

Na podniknutí tohoto netradičního výletu jsme si vybrali období Velikonoc. Tenhle termín se přímo nabízel jednak proto, že tyhle svátky nijak zvlášť neslavím, a taky díky prodlouženému víkendu – 4 dny volna přece nerostou na stromech jen tak.

V sobotu ráno nás čekal brzký ranní let z Bratislavy do Kyjeva. Bylo proto nevyhnutelné vyrazit do Bratislavy už o den dřív, což jsme využili k příjemné večerní procházce po městě. V sobotu před polednem jsme už přistávali v Kyjevu a měli jsme tudíž celé odpoledne na prohlídku města.

 


Přečti si: 27 fotek, které tě inspirují k návštěvě Kyjeva


 

Neděle už patřila Černobylu. Dopředu jsme si přes internet zabookovali jednodenní zájezd s ukrajinskou cestovkou Solo East Travel. Samozřejmě můžete Černobyl navštívit i na vlastní pěst, ale budete mít spoustu vyřizování s povoleními. Navíc se to nedoporučuje, protože se můžete vystavit zdravotnímu nebezpečí kvůli neznalosti současné situace v černobylské zóně a různé míře radiace. Cestovce stačí poskytnout jen pár osobních údajů včetně čísla pasu a všechno ostatní už zařídí za vás. Pokud vás zajímá, kolik takový zájezd stojí, na konci článku najdete kompletní vyúčtování celého našeho výletu v porovnání se zájezdem, který nabízí jedna nejmenovaná česká cestovka.

 

A jak zájezd do Černobylu probíhal?

S průvodci jsme měli sraz v 8 ráno na hlavním kyjevském náměstí Majdan. Nejprve proběhla jakási prezence a kontrola našich pasů, hned poté nás rozdělili do aut. Jelo se několika minibusy, přičemž každý po své vlastní ose. Naše skupinka čítala sotva 15 lidí a dva ukrajinské, anglicky mluvící průvodce. Překvapilo mě, že drtivá většina zájemců o zájezd byli mladí lidé.

 

 

Vezměme to ale pěkně popořádku… Cesta z Kyjeva k prvnímu checkpointu trvala necelé 2 hodinky. Během nich jsme shlédli několik dokumentů o černobylské katastrofě. U první kontroly jsme museli vystoupit z auta a ukázat se ozbrojenému vojákovi, který četl naše jména ze seznamu a my k němu postupně přistupovali s pasem.

 

 

Pak přišla na řadu zastávka v opuštěné vesnici Zalyssia. Dnes už by nikdo neřekl, že to bývala vesnice. Stal se z ní les s opuštěnými domky plnými osobních věcí, které tu majitelé při evakuaci zanechali.

 


Přešti si: Černobylská zóna 31 let po havárii mým objektivem


 

Po celou dobu z nás průvodci nespouštěli oči. Jeden stál vždy vpředu a prováděl nás po zajímavých místech, druhý se loudal na konci skupiny a dohlížel na to, aby se nikdo neocitl mimo prohlídkovou trasu.

 

 

Následoval oběd v Černobylu. Jsou všehovšudy pouze dvě možnosti, kde se v zóně najíst. Ani jedna z nich není nic extra, ale ruku na srdce – na místě jako je Černobyl ani žádný gastro zážitek nečekáte. Možná vás překvapí i to, že se přímo v Černobylu nachází hotel, který turisté využívají na přespání v rámci dvoudenního zájezdu.

 

 

Po obědě jsme zavítali přímo k sarkofágu čtvrtého reaktoru, který 26. dubna 1986 explodoval. Tehdy ihned po havárii přijeli na místo výbuchu hasiči a začali oheň hasit. Nevěděli, že kouř který dýchají, je vysoce radioaktivní. Nevěděli ani, co přesně hasí. Teplota reaktoru v tu chvíli dosahovala 2 000 °C! Poté byl reaktor zalit betonem. Celkem nedávno ale dostal zbrusu nový, ocelový kryt.

 

 

V blízkosti elektrárny protéká chladící ykanál, ve kterém plavou obří sumci. S průvodci jsme se je vydali nakrmit. Schválně si z fotky porovnejte sumce standardní velikosti (vlevo nahoře) s těmi ostatními.

 

 

Vrcholem celého výletu byla ale bezpochyby návštěva města duchů – Pripjati. Ve své době to bývalo nejmodernější město Sovětského svazu s padesáti tisíci obyvateli, kterým bylo v průměru 30 let. Všechno tam zůstalo tak, jak to tamní obyvatelé při evakuaci zanechali. I dnes můžete spatřit na šňůrách pověšené prádlo, v obchodech je stále k vidění vystavené zboží a nad celým městem ční obrovské ruské kolo.

 

 

Nakonec jsme se jeli podívat na radar Duga, který v minulosti sloužil k včasné detekci před raketovým útokem Západu proti Sovětskému svazu. Dnes slouží tenhle 150 metrů vysoký kolos už jen jako turistická atrakce.

 

 

Naši průvodci u sebe měli po celou dobu dozimetr, na kterém nám průběžně ukazovali aktuální míru radiace. Spousta lidí má strach, že ozáření, které během návštěvy Černobylu dostanou, může způsobit zdravotní komplikace. Můžu vás ale ujistit, že v současnosti je to zcela bezpečné. Za jeden den v zóně dostanete dávku 2.2 μSv, což je stejné, jako když sníte 220 banánů. Při cestě letadlem z Kyjeva do Toronta jste vystaveni 22 μSv a při rentgenu zubů 5 μSv. Jen pro zajímavost, těsně po explozi reaktoru se v jeho jádru hodnota radiace rovnala 25 Sv (25 000 000 μSv)!

 

 

Nakonec bych ještě ráda zmínila, kolik takový výlet stojí. Nedávno jsem totiž narazila na nabídku jedné české cestovky, která pořádá čtyřdenní výlet do téhle oblasti včetně prohlídky Kyjeva a jako zarytý lowcosťák se nemůžu ubránit malému srovnání. Cestovka si za čtyřdenní výlet na Ukrajinu, který obsahuje zpáteční letenku z Prahy do Kyjeva, ubytování se snídaní, exkurzí do Černobylu, provedení po Kyjevu a služby českého průvodce, účtuje 17 000 Kč.

 

A tolik nás to stálo?

Autobus Brno -> Bratislava 180 Kč
Letenka Bratislava -> Kyjev 1 260 Kč
Letenka Kyjev -> Budapešť 675 Kč
Autobus  Budapešť -> Brno 330 Kč
Ubytko v Bratislavě (za 1 noc) 396 Kč
Ubytko v Kyjevu (za 2 noci) 660 Kč
Zájezd do Černobylu včetně pojištění a povolení vstupu do zóny 2 110 Kč
Osobní útrata (jídlo, doprava po městě, suvenýry, atd.) 1 000 Kč

Celkem

6 611 Kč/osobu

 

To je, vážení, o více jak 10 000 Kč méně! A to jsme si navíc ještě dopřáli jednodenní zastávku v Bratislavě. Nicméně má to i své mouchy.

 

Nevýhody cestování na vlastní pěst

  • vše si musíte naplánovat sami
  • alespoň základní znalost angličtiny je nutností
  • pokud se vyskytne nějaký problém, musíte si poradit sami

 

Výhody cestování na vlastní pěst

  • několikanásobně nižší cena než při zájezdu s cestovkou
  • zažijete víc dobrodružství
  • můžete si dělat co chcete

 

Road trip Severní Amerikou shrnutý do devíti videí

Dvě pobřeží Severní Ameriky, 24 dní na cestách a bezmála 7 300 najetých kilometrů – taková je bilance našeho loňského roadtripu po Severní Americe. Bylo to vzrušující, ale zároveň i neskutečně náročné a vyčerpávající. Ne vždycky nám vše vyšlo tak, jak jsme si dopředu naplánovali, ale paradoxně právě na tyhle situace vzpomínám ze všech nejraději. A že to občas nebylo vůbec jednoduché, to zjistíte po shlédnutí následující devítky videí, poctivě mapujících všechny emoce, které nás na cestě doprovázely – od nadšení přes zklamání až po únavu… a taky trochu trapnosti (pochopíte, až po stopadesáté uslyšíte větu začínající slovy „Právě se nacházíme …“). Ve vlogování jsem jinak úplný amatér, tak to, prosím, berte s rezervou.

 

#1 Stopover v Amsterdamu

Náš výlet začal zastávkou v holandském městečku Haarlem, kde jsme si malým nedopatřením udělali krátký stopover. Nedopatřením proto, protože jsme si při rezervaci letenek nevšimli delší časové prodlevy na letišti v Amsterdamu. To nám ale nakonec nevadilo, naopak. Holandsko mám až na samotný Amstr moc ráda. Když jsme pak hledali ubytko na jednu noc, dopátrali jsme se k malebnému městečku Haarlem, které je od letiště kousek a je snadno dostupné místním em-há-déčkem. Ubytovali jsme se jako vždy přes Airbnb u jednoho z nejlepších hostitelů, u jakého jsme kdy bydleli! Samotný Haarlem je pak opravdu nádherný a přitom tam o turistu nezavadíte. Zavítali jsme i do místního pivovaru Jopen, který se nachází ve stylovém prostředí bývalého kostela.

 

 

#2 If you’re going to San Francisco…

San Francisco mě jedním slovem nadchlo, což se o ostatních městech Severní Ameriky (snad jen vyjma New Yorku), která jsme v rámci tohoto road tripu navštívili, moc říci nedá. Strávili jsme tu pouhé 3 dny, ale s přehledem jsme stihli všechno, co jsme chtěli. Největším překvapením pro mě byla návštěva Alcatrazu, od které jsem nečekala vůbec nic a nakonec to byla opravdová pecka! Neopomněli jsme se několikrát projet po Golden Gate Bridge a nepřišli jsme ani o to pravé sanfranciské počasí (čti město v mlze).

 


Přečti si: Jak si užít San Francisco na maximum


 

Poslední den v San Franciscu jsme pak paradoxně strávili z části mimo město – u domu Steva Jobse, v Apple Campusu a Googleplexu.

 

 

#3 Hledání ztraceného člena v divočině

A pak to začalo. Ze San Francisca jsme vyrazili do Napa Valley, z Napa Valley k Lake Tahoe, od Lake Tahoe do Mammoth Lakes atd. Ten opravdový road trip nám právě začal! V praxi to znamenalo následovné – každé ráno jsme se vzbudili na jiném místě, odtud jsme se půl dne přesouvali k našemi cíli a večer opět ulehli do čerstvě povlečených peřin. Krajina se nám doslova měnila před očima. Při cestě z Carson City do Mammoth Lakes se nám lepila smůla na paty. Kamkoliv jsme totiž chtěli jet, tam byla uzavřená silnice. To by nebyl takový problém, kdyby to ovšem nebyla jediná silnice široko daleko vedoucí k našemu cíli, aniž bychom museli zdlouhavě objíždět celé pohoří Sierry Nevady. Z toho důvodu jsme z itineráře vypustili Yosemitský národní park. Taková škoda… Nicméně jsme si to vynahradili procházkou po pohoří Mammoth Mountain, které hodnotím jako jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsme v rámci tohoto road tripu navštívili! Zažili jsme tam ale i celkem krušné chvíle, když se nám uprostřed divočiny ztratil jeden člen naší výpravy. Toho jsme nakonec našli na vrcholku vodopádu ve výšce 2 700 metrů n. m. A ještě něco jsme tam našli – úžasnou divokou přírodu a panoramata jako vystřižená z omalovánek!

 

 

#4 Ze zasněžených hor do pouště

Dobu strávenou v autě už raději ani nepočítám a to před námi byla jedna z nejdelších cest, kterou jsme během road tripu zajeli. Přímo od Generála Shermana – nejobrovitějšího stromu na světě – až do hříšného Las Vegas,  kde jsem proměnila svou jedinou dolarovku, kterou jsem si v peněžence schovávala už od dob San Francisca, v pětidolarovku!

 

 

#5 Tour po národních parcích

Jedenáctý a dvanáctý den jsme strávili kocháním se toho nejkrásnějšího, co jen může Utah a Arizona nabídnout – od Hooverovy přehrady přes Zion National Park, Horseshoe Bend a Antelope Canyon až ke grandióznímů Grand Canyonu! Přejeli jsme jedno časové pásmo, vlekli jsme se zbytečných 90 kiláčků k Four Corners, který nám zavřeli před nosem a podařilo se nám zabloudit na strašidelnou polní cestu, o které mám dodnes noční můry.

 

 

#6 Zklamání v L.A.

Těch několik dní na cestách bylo natolik unavujících, že jsme se už nemohli dočkat, až zase na nějaký čas zpomalíme a zakotvíme na jednom místě. Ve videu o tom sice nemluvím, nicméně jsem byla z Los Angeles celkem zklamaná. A nezachránil to ani Bruce Willis, kterého jsem zahlédla na pláži v Malibu. Nebo jeho dvojník. Nakonec jsme se po třech dnech strávenýc v L.A. rozloučili se západním pobřežím i s krásnou Kalifornií a nasedli na vnitrostátní let do Baltimoru.

 


Přečti si: 25 fotek, které tě inspirují k návštěvě Kalifornie


 

 

#7 Když se to s*ere…

Během cestování se někdy musíte smířit s tím, že i když si vše naplánujete sebelíp, některé plány prostě nemusí vyjít podle vašich představ. A někdy se to s prominutím s*re od začátku do konce. Začalo to po příletu na východní pobřeží do Baltimoru. Byl to sice asi jen pětihodinový let, nicméně pokud odlétáte v 10 hodin večer a díky časovému posunu přilétáte v 6 ráno, na spánek můžete zapomenout. Navíc když si velmi chytře dopředu rezervujete prohlídku v 70 kilometrů vzdáleném Kapitolu na 1 hodinu odpoledne, nemůžete si moc vyskakovat. Nicméně my to vyřešili velmi elegantně tříhodinovým šlofíkem v autě na parkovišti před obchodním centrem. Myslím, že na ty čtyři spáče v autě budou zákaznící obchoďáku ještě dlouho vzpomínat. Když jsme pak dorazili ke Kapitolu, zjistili jsme, že kupole prochází rozsáhlou rekonstrukcí, takže jsme z její vnitřní prohlídky moc neměli. Následující den ve Washingtonu začal zaspáním několik měsíců předem rezervované prohlídky Pentagonu, pokračoval přes uzavřené okolí Bílého domu kvůli střelbě v jeho blízkosti a končil příchodem na Arlingtonský hřbitov 5 minut po zavíračce. Ale zato jsem si splnila svůj dětský sen a osedlala si bílého jednorožce přímo na National Mall!

 

 

#8 Hurá do Kanady!

Z Washingtonu následovala 850 kilometrů dlouhá cesta do kanadského Hamiltonu. Po celém dni stráveném v autě nám byly odměnou alespoň večerní Niagáry. Druhý den jsme se vydali do Toronta, kde jsme poobědvali v rotující restauraci 553 metrů vysokého CN Toweru a následně si prošli město. Na další den byl už naplánován odjezd do New Yorku, ale ještě předtím jsme se znovu zastavili u Niagárských vodopádů a tentokrát si je prohlédli pěkně za denního světla a co víc – prošli jsme se i přímo za nimi!

 


Přečti si: Která strana Niagarských vodopádů je lepší?


 

Ještě než jsme opustili Kanadu, zajeli jsme do jednoho z mnoha vinařství na košt kanadských vín. Kdo by to byl řekl, že v Kanadě jedou vína ve velkém? A kupodivu nejsou vůbec špatná!

 

 

#9 Nejkrásnější výhled na Manhattan

Naše poslední cesta vedla do města, které nikdy nespí. Strávili jsme v něm tři dny, což bylo pro naše unavené badatelské tempo tak akorát. K profláknutým turistickým atrakcím jsme přidali i pár nevšedních – podívali jsme se na druhý konec Brooklynského mostu, dali si duhový bagel v Bagel Storu, zavítali do nejelegantnějšího hotelu v celém New Yorku – hotelu Plaza, zašli si na drink do střešního baru s výhledem na Empire State a na údajně nejlepší hot dogy na světě do Nathan’s Famous na Coney Islandu (už v roce 1939 servíroval tyhle hot dogy prezident Roosevelt anglickému králi a královně). Krom toho jsem objevila nejkrásnější výhled na Manhattan a to jen díky tomu, že jsme bydleli na Staten Islandu a každý den dojížděli trajektem do centra.

 


Přečti si: 20 fotek, které tě inspirují k návštěvě NYC


 

 

Výlet do přístavního města Portsmouth

Poslední dva týdny se nám tady v Anglii extrémně vyvedly. Pan Mráček si vzal volno a jak se tak zdá, odjel na dovolenou někam hodně daleko. Evidentně. Zůstalo tu po něm jen sluníčko a blankytně modrá obloha, ke které upírám zrak nespočetněkrát za den a stále nemůžu uvěřit tomu, že se tohle děje právě v Anglii! Přes týden to vítám hlavně proto, že můžu jít s Alyssou na hřiště nebo si udělat dlouhou procházku s hafany podél kanálu. Největší radost však mám z toho, že si tohle babí léto můžu dosyta vychutnat i o víkendu, kdy mám celé dva dny jen pro sebe a můžu se věnovat tomu, co mě baví ze všeho nejvíc – cestování!

Před týdnem jsem se podívala na jižní pobřeží Anglie, do přístavního města Portsmouth. Společnost mi dělaly čtyři české au pair. Od té doby, co mám slevovou kartičku na vlak, cestuju po Británii za hubičku. No dobře, za hubičku to tak úplně není, ale sleva 1/3 z celkové ceny jízdenky je podle mě víc než fajn. Navíc jsou místní vlaky na opravdu dobré úrovni, rychlé a dostanu se s nimi téměř kamkoliv si zrovna usmyslím.

Ale zpátky k výletu. Přímo před vlakovou stanicí Portsmouth Harbour mě zaujala obrovská historická loď HMS Warrior. Její prohlídku jsme však na programu neměly, takže jsme si ji pouze vyfotily a pokračovaly dál, rovnou k vyhlídkové věži Spinnaker Tower. Název vystihuje její tvar, který se má podobat spinakrové plachtě. Je vysoká 170 metrů a nabízí tři vyhlídkové plošiny umístěné ve výškách 100, 105 a 110 metrů. Na první z nich se můžete celkem „odvázat“ a postavit se na sklo, skrze které vidíte 100 metrů hluboko pod sebe. Co vám budu povídat, chce to odhodlání. Já jsem svůj strach z výšek překonala a na sklo se (asi tak na 5 sekund) postavila.

Od věže jsme se poté vydaly podél pobřeží k Southsea Castle. Cestou jsme si udělaly menší zastávku v nádherném, více než 800 let starém, kostele Royal Garrison Church. Kousek od něj se pak nachází Clarence Pier – molo, na kterém je postaven menší zábavní park. Ačkoliv jsem původně plánovala poklidnou jízdu na kolotoči s poníky, nakonec jsem skončila na horské dráze. To byl ale blbý nápad! Podruhé v jednom dni jsem se tak ocitla v situaci, kdy jsem se prala se svým strachem z výšek. Ale zvládla jsem to! Obojí.

Adrenalin je skvělý doping, takže si asi umíte představit, jak jsme byly po zbytek cesty rozdováděné. Následovala prohlídka Southsea Castle, po které jsme se rozdělily. Jedna skupinka se vrátila zpátky po pobřeží do přístavu a druhá (i s mou maličkostí) skrze město kolem Portsmouth Guildhall na vlakové nádraží Portsmouth & Southsea.

Jižní pobřeží Anglie je neskutečně krásné. Už před rokem jsem navštívila Eastbourne a bílé křídové útesy Seven Sisters (více v TOMTO článku) a byla jsem z toho nadšená! V budoucnu bych ještě chtěla zajet do Brightonu. Jsem si jistá, že i tam se mi bude líbit. A ten čerstvý vzduch od oceánu, ten prostě nemá chybu!

 

Uložit

Uložit

Uložit

Výlet na Hitlerovo Orlí hnízdo a k jezeru Königssee

Před nedávnem jsem se díky Slevomatu podívala na jedno opravdu úžasné místo. Dechberoucí horské scenérie a tyrkysově modrá solná jezera – tak si už navždy budu pamatovat výlet na horu Kehlstein s čajovnou Adolfa Hitlera a k jezeru Königssee nacházející se v Národním parku Berchtesgaden. Ten je mimochodem často označován za nejkrásnější park Evropy!

 

 

Vyjeli jsme okolo 2. hodiny ranní autobusem z Prahy. Zrovna svítalo, když jsme projížděli Salzburgem. Jen o chvíli později jsme už z parkoviště vzhlíželi k našemu cíli – Hitlerovu Orlímu hnízdu. Nahoru nás zavezl autobus speciálně přizpůsobený ke zdolání strmého stoupání. Vysadil nás před vstupem do tunelu, na jehož konci byl výtah, který nás vyvezl až na vrchol.

 

 

 

Orlí hnízdo je neoficiální název pro horské útočiště Adolfa Hitlera. Navrhl ho říšský ministr Martin Bormann jako dárek k Hitlerovým padesátinám. Budova se nachází v nadmořské výšce 1 834 metrů a byla postavena v roce 1937.

 

 

Z takovéto výšky se nám naskytnul opravdu úchvatný výhled na alpské vrcholky a jezero Königssee, kam jsme se měli posléze přesunout. Výhledem jsme se kochali asi hodinu a stále nám to nestačilo. A tak jsme se přesunuli do restaurace na venkovní terasu a dopřáli si pozdní snídani s tímhle dechberoucím výhledem.

 

 

Dolů jsme se svezli opět speciálně upravenými autobusy. Nic jiného po téhle trase stejně nejezdí. Následovala prohlídka muzea Dokumentation Obersalzberg pojmenovaném po obci Obersalzberg, ve které kdysi bydlela nejvyšší nacistická smetánka včetně Hitlera samotného. Součástí expozice pojednávající o obci i o 2. světové válce je také prohlídka podzemních bunkrů, které měly nacistickým vůdcům sloužit jako úkryt před nepřátelskými útoky.

 

 

Jednalo se o rozsáhlou síť chodeb a místností, nutno podotknout velmi luxusních, které dohromady měřily až 6 kilometrů! Turistická trasa je ale o dost kratší a místo luxusně vybavených prostor se tu „pokocháš“ leda tak podpisy na stěnách od amerických vojáků, kteří sem pronikli.

 

 

Poslední zastávkou bylo jezero Königssee, kde nás čekala plavba na poloostrov s kostelíkem sv. Bartoloměje. Ten se nachází pod třetím nejvyšším vrcholem Německa – horou Watzmann. Königssee je nejhlubším jezerem v Německu a voda v něm je tak čistá, že by se dala bez úpravy pít. Lodě, které tyhle vody brázdí, jsou proto poháněné pouze elektromotorem, aby vodu zbytečně neznečisťovaly. Plavba z přístaviště Königssee na poloostrov trvala asi 20 minut. Cestou jsme viděli vodopády, strmé skály a zastavili se u stěny ozvěn, kde nám kapitán lodi zahrál krásnou serenádu, jak jinak než doprovázenou svou vlastní ozvěnou. Nádhera!

 

 

Poloostrov byl krásný, cesta z něj už moc ne. V průběhu dne sem dorazila spousta turistů a očividně se všichni rozhodli vrátit do přístavu ve stejnou dobu. Utvořila se tak fronta dlouhá jak týden bez korun a my na jejím konci. Čekali jsme hodinu, dvě a když jsme se pak konečně dostali na palubu a dopluli zpátky do přístavu, čekalo nás další nemilé překvapení – odjezd našeho autobusu byl přesunut z plánovaných pěti na devět hodin večer!

 

 

Až na všechny ty nepříjemnosti spojené s odjezdem hodnotím výlet na výbornou. Tohle místo zkrátka předčilo všechna moje očekávání!

 

Trip po Jižních Čechách

3 motorky, 1 auto, 400 najetých kilomentrů a jedna skvělá parta přátel. Tak by se dal ve zkratce definovat náš výlet po Jižních Čechách, který jsme podnikli před pár týdny. Navštívili jsme jak tradiční, tak i méně známá místa, která při návštěvě Jižních Čech rozhodně stojí za to vidět!
První zastávkou naší výpravy byla Chýnovská jeskyně. Nikdy předtím jsem v žádné jeskyni nebyla, proto jsem byla na její prohlídku extrémně zvědavá. Bohužel v téhle jeskyni nenajdete téměř žádné krápníky. Když už, tak buď dovezené odjinud nebo jen velmi miniaturní. Zato ale nabízí nádherný pohled na pestrobarevné stěny a stropy a zajímavé útvary na stěnách, které vypadají jako oka. Jeskyně má rozsáhlé chodby, které jsou celkem dlouhé 1 200 m. Turistická prohlídka je dlouhá 220 m s převýšením 42 m. Teplota v jeskyni nedosahuje ani 10 °C, přesto se 40ti minutová exkurze dá přežít bez újmy na zdraví.
Vstup do Chýnovské jeskyně (nahoře) a průchod jeskynními chotbami (dole).
Z Chýnovské jeskyně jsme pokračovali do Tábora, kde jsme měli v plánu poobědvat v restauraci Pintovka známé z pořadu Ano, šéfe! Jak jsme byli překvapení, když jsme zjistili, že je restaurace zavřená. Ehm, aspoň o tom mohli postnout informaci na web. Jako alternativu jsme nakonec zvolili restauraci v hotelu Palcát, kterou nám doporučili místní. Jídlo ušlo, ale jak říká Pavlík, nebylo to nic, o čem bych psala domů. Tábor se mi jinak moc líbil. Je to krásné historické město a protože letos je to přesně 600 let od upálení mistra Jana Husa, nemohli jsme si nechat ujít návštěvu husitského muzea včetně prohlídky husitského podzemí.
Žižkovo náměstí v Táboře
Vstupní brána do husitského podzemí (z táborského muzea)
Dalším místem na programu byl zámek Hluboká, který jsme ale z časových důvodů nakonec vypustili. Místo toho jsme se kochali pohledem na nejvýkonější jadernou elektrárnu v ČR – Temelín. Mimochodem věděli jste, že Temelín je jednou z nejnovějších jaderných elektráren v celé Evropě? Konečnou zastávkou (alespoň pro tento den), byl kemp Bavorov, kde jsme rozložili stany, trochu si dali do nosu a šli spát.
K poklidnému podvečeru v kempu patří sklenička dobrého vína. Jenom ta sklenička by nemusela být tak zaprášená.
Před námi byl další den nabitý k prasknutí. První zastávka byla ve vesničce Hoštice u Volyně, kde se natáčely všechny série známé české trilogie Slunce, seno, … Prohlídka to byla věru zajímavá, ale snad ještě mnohem zajímavější byla jedna věc, která se nám cestou odtud přihodila. Jeden člen naší moto-bandy si totiž těsně před odjezdem z Hoštic zapomněl na střeše našeho auta mobil. Zjistili jsme to až při příjezdu do Volyně, kam jsme směřovali na oběd. Dodnes nechápu, jak se celou tu cestu (3 km dlouhou!) dokázal jeho mobil na střeše udržet.
Tak schválně, je vám něco z následujících fotek povědomé?
Rodný dům Zdeňka Trošky (nahoře)
Na hrob Michala Tučného v Hošticích přináší lidé kameny z celého světa, aby mu tím vzdali svůj hold
Po obědě ve Volyni jsme měli v plánu stihnout ještě pár věcí – hrad Zvíkov a Žďákovský most nad vodní nádrží Orlík, odkud v 90. letech shazovali orličtí vrazi těla českých podnikatelů do vody. Cestou jsme se trochu zdrželi na benzínce, protože jsme tam potkali Pepu Sršně, pro mě do té doby neznámého instruktora bezpečné jízdy na motorce. Kluci se s ním vyfotili a jelo se dál. Následoval přejezd Zvíkovského mostu přes nádherné údolí řeky Vltavy, kde jsme na chvíli zastavili a kochali se výhledem. Tady jsme také zhodnotili, že už nemáme moc času a že nám tenhle výhled z mostu stačí a orlické vrahy z našeho itineráře pro tentokrát vypustíme.
Zvíkovský most (nahoře) a pohled z něj na Vltavu (dole)

Z hradu Zvíkov byl úžasný výhled na soutok Otavy s Vltavou. Nedaleko hradu je také restaurace a penzion Pivovarský dvůr Zvíkov, kde si vaří svoje vlastní pivo. Navazují tím tak na místní tradici. Už v dávných dobách se tu totiž vařilo zvíkovské pivo a to přímo na hradě!

Interiér Pivovarského dvora Zvíkov s vlastní varnou
Ochutnávce piva jsme protentokrát odolali, zato jsme si dali domácí limču, která byla výborná. Pokud někdy pojedete kolem a budete šoférovat, není problém si místní pivo koupit a odvést v lahvích domů.

V Pivovarském dvoře Zvíkov náš trip po Jihočeském kraji pomalu končil. Cestou domů na Vysočinu nás ještě zastihla silná průtrž mračen. Nám, co jsme jeli v autě, to samozřejmě nijak nevadilo. Schytala to ale naše moto-banda. Domů přijeli promočení na kost.

I přes to, že výlet nevyšel úplně podle našich plánů a představ, jsme si ho náramně užili. A o tom přece výlety jsou – o zážitcích, které vám už nikdo nikdy nevezme. A proto cestujte a bavte se, ať můžete jednoho dne říct, že jste svůj život prožili naplno.

Po stopách Zdeňka Pohlreicha

Není asi nikdo, kdo by neznal televizní pořad Ano, šéfe! se Zdeňkem Pohlreichem v hlavní roli. A není asi nikdo, kdo by pohrdnul skvělým jídlem. Obzvlášť, pokud se rozhodne najíst v restauraci, jejíž vchod zdobí nálepka se třemi hvězdami a Zdeňkův portrét, na kterém jako by říkal: „Tak tady mi, přátelé, opravdu chutnalo!“

Jednoho krásného dne přišel Pavlík s nápadem vyrazit na oběd do restaurace U Zběhlíka, která se nachází v obci Čistá u Litomyšle. Právě tohle místo se totiž může jako jedno z mála u nás pyšnit onou samolepkou se třemi hvězdami. Po předchozí zkušenosti s taktéž „tříhvězdičkovou“ restaurací U Tlustých v Lednici (můžete si o ní přečíst v mém cestopisu z loňského léta Víkend v kraji vinařském) přišla podobná výzva a já se těšila, že poznám další místo, kde umí vařit. Navíc mám moc ráda ryby a U Zběhlíka mají vlastní sádky na pstruhy, takže si můžete být na 100 % jistí, že vám na talíři přistane opravdu chutná a především čerstvá ryba. Objednala jsem si polévku (bohužel si nepamatuji její název, ale bylo z ní cítit skopové) a pstruha z místního potoka v moučné krustě s kmínem, ke kterému jako přílohu servírovali opečenou bagetku s bylinkovým máslem. Na polévce jsem si příliš nepochutnala. Nebyla zlá, ale to skopové jsem přecenila. Přítel si dal vývar a byl nadmíru spokojený. Co se týče hlavního chodu, byla jsem nadšená. Pstruh byl skvělý! Krusta byla možná trochu slanější, ale to se v kombinaci s masem krásně doplňovalo. Bagetka byla také dobrá, leč mohlo jí být víc a salátek byl famózní.

Personál byl milý a ochotný a jídlo nám servíroval v bílých rukavičkách. Je vidět, že tady si svých zákazníků opravdu váží. Restaurace se navíc nachází v krásném venkovském prostředí. Dokonce jsme zahlédli i pana majitele obhospodařovat políčko. Pěstují si tu vlastní ovoce a zeleninu, což mi v dnešní době přijde jako opravdová bomba! Celkově to tam na mě působilo velmi klidně a mírumilovně. Jídlo bych taktéž ohodnotila jako naprůměrné. Téhle restauraci tři hvězdy právem náleží!

Pokud se ke Zběhlíkovi někdy vydáte, nezapomeňte si zarezervovat stůl. Mívají tam totiž celkem narváno, obzvlášť během letních měsíců. A kdo z vás díl se Zběhlíkem v Ano, šéfe! neviděl a nebo by si ho rád připomenul, můžete na něj mrknout přímo TADY.

Víkend v prvomájové Budapešti

 Když jsem letos nastoupila do práce, došlo mi, jak málo času na cestování budu mít. Čtyřměsíční prázdniny se náhle proměnily ve 20 (v lepším případě 25) dní dovolené a to je pro člověka závislého na cestování celkem dosti svazující. O zkušební době ani nemluvím. A tak jsem byla opravdu vděčná za prodloužené květnové víkendy. Dnes vám budu vyprávět jednom z nich. O tom, jak jsme si s přítelem zajeli pro prvomájový polibek do krásné Budapešti.

Jak už to u nás bývá zvykem, i tento výlet jsme podnikli na vlastní pěst. Museli jsme si proto vyřešit cestu i ubytování po svém, což se nám už v mnoha případech osvědčilo jako nejlepší (čti nejlevnější) řešení. Ubytování jsme si zarezervovali přes Booking v hostelu Boomerang. S cenou hostelu, který se nacházel v samém centru Budapešti, jsme jsme byli velmi spokojení. Navíc jsem našla způsob, jak za ubytování ušetřit pár korun navíc. Před časem jsem totiž objevila stránku PlnáPeněženka.cz, která za každý nákup vrací peníze nazpět. Přesněji určité procento ze zaplacené částky. O tom, jak tenhle systém funguje, jsem už psala ve svém článku Jak se mi povedlo ušetřit za hotel. Rozhodně doporučuji vyzkoušet!

S cestou už to bohužel tak horké nebylo. Původně jsme měli v plánu cestovat vlakem a to především proto, že disponuji režijkou, s níž můžu jezdit po celé České republice a Slovensku zadarmo. Přítel, který režijku nemá, měl v plánu koupi včasné jízdenky za 340 Kč z Brna. Nicméně než jsme se ke koupi rozhoupali, „včasná“ se náhle změnila na jízdenku „na poslední chvíli“ za 1 172 Kč. Zvažovali jsme i jízdu autobusem, ale všechny spoje, které by nám časově vyhovovali, už byly beznadějně vyprodané. Nakonec jsme tedy jeli vlakem. Já byla spokojená, Pavlík už tolik ne. Místenky jsme neměli. Na co taky, když jsme celou cestu tam i zpátky proseděli v jídelním voze.

Před vstupem do metra jsou většinou automaty na jízdenky s možností výběru jazyka (včetně slovenštiny). Jízdenku si označíte před turniketem, u kterého snad téměž vždy postávají revizoři a kontrolují vás. My jsme si na každou jízdu metrem kupovali jednorázovou jízdenku za 350 Ft. Přestože je označená jako nepřestupní, můžete s ní bez problému přestupovat z jedné linky metra na druhou (v rámci přestupních stanic metra se neprochází turniketem). V Budapešti se nachází nejstarší metro ve střední Evropě. Jedná se o žlutou linku M1, která je turisty asi nejvíce využívaná pro jízdu z centra města na Náměstí Hrdinů.

Po rychlém ubytování jsme vyrazili hledat restauraci, kde bychom si mohli dát jen lehký oběd, neboť nám po jízdě v jídelním voze ještě úplně nevyhládlo. Dali jsme si výbornou domácí maďarskou guláškovku a chystali se obrazit nějaké ty pamětihodnosti. Trošku šok pro nás bylo, když jsme prošli  uličkou a najednou se ocitli přímo pod Bazilikou sv. Štěpána.

Ze začátku jsem měla trochu obavy, abychom stihli navštívit všechno, co jsme měli v plánu. Pod Bazilikou sv. Štěpána mi ale došlo, že s tím nejspíš žádný problém nebude. Budapešť je opravdu „malá“ v porovnání například s Londýnem. Všechny památky v centru se dají obejít bez problému pěšky. Možná to bude znít troufale, ale podle mě se prohlídka Budapešti dá stihnout i za jeden den.

Nadruhou stranu pokud se vyškrábnete až na vrchol Gellértovy hory, zvolnila bych a užila si v klidu ten přenádherný výhled. Kdybych měla vybrat turistickou atrakci, která mě v Budapešti oslovila ze všech nejvíc, pak by to byla jednoznačně právě Gellértova hora. Já totiž výhledy zbožnuji a tenhle patřil jednoznačně k těm hezčím, co jsem doposud viděla.

Po Bazilice sv. Štěpána a Gellértově hoře jsme se pomalu vraceli k hostelu. Cestou jsme ještě viděli pár zajímavých staveb jako třeba Alžbětin most, most Svobody, synagogu v ulici Dohány, Národní muzeum či Velkou tržní halu. A protože nám po takové procházce už celkem vyhládlo, zapadli jsme do jedné restaurace poblíž Andrássyho třídy a kromě dalších skvělých místních specialit ochutnali i maďarské víno.

Další den jsme toho měli na programu už o něco víc. Bohužel nám počasí moc nepřálo a celé dopoledne propršelo. Déšť sám o sobě by nebyl až tak hrozný jako samotný fakt, že jsme v něm měli vystát dlouhou frontu na lanovku na Budínský hrad. To jsme okamžitě zavrhli a rozhodli se, že si na hrad najdem jinou cestu, vlastní. A když píšu vlastní, mám na mysli opravdu vlastní, neobvyklou a možná i tak trochu turistům zakázanou. Ale pssst!

Déšť neustával, a tak jsme se rozhodli alespoň na chvíli zakotvit v hradní kavárně, což jak se nakonec ukázalo, byl skvělý nápad. Nejen, že jsme si pochutnali na skvělém štrůdlu, také přestalo pršet a začalo se vyjasňovat.

Na jídlo jsme tentokrát vyrazili do arabského fast foodu – těch je v Budapešti spousta. Tedy nejen arabských, ale i tureckých (těch především), čínských atd. Času jsme měli ještě spoustu a na programu bylo už jen Náměstí hrdinů s monumentálním Památníkem tisíciletí a Vajdahunyadský hrad. V blízkosti hradu jsou také jedny z nejvyhlášenějších lázní – Széchenyiho lázně. Maďarsko je známé pro své termální prameny, avšak my si jejich návštěvu odpustili.

Přestože byl náš výlet do Maďarska celkem krátký, v Budapešti se mi moc líbilo. I když je tohle město už poměrně hodně na jihu, nečekejte tady žádnou exotiku. Mně Budapešť v mnoha ohledech připomínala Prahu. Největší dojem na mě ale koneckonců zanechala Dunaj. Vždy, když jsme přecházeli po jednom z těch úžasných mostů které ji přemosťují, měla jsem pocit, že zdolávám živel.
A co všechno jsme v Budapešti navštívili a viděli? Zde je stručný seznam toho, jak vypadal náš okruh po památkách v jednotlivých dnech:

Pátek

Bazilika sv. Štěpána – Alžbětin most – Gellértova hora – Most Svobody – Velká tržní hala – Národní muzeum – Synagoga v ulici Dohány – Andrássyho třída

Sobota

Széchenyiho řetězový most – Budínský hrad (s vyhlídkou na budovu parlamentu) – Matyášův chrám – Rybářská bašta – Markétin ostrov – Náměstí hrdinů – Vajdahunyadský hrad – Széchenyiho lázně – Historická linka metra M1

A kolik mě to celé stálo?

Jízdenka na vlak (trasa Szob – Budapešť) zpáteční
330 Kč
Ubytování (Booking)
750 Kč
Pojištění na 3 dny
45 Kč
Jídlo + suvenýry
1 200 Kč
Celkem za 1 osobu/3 dny
2 325Kč

Uložit

Jarní výlet na Moravu

  Letošní jaro si opravdu užívám. Začátkem dubna jsem s partou přátel vyrazila na víkend na Moravu a za pár dní na mě čeká nakvetená Budapešť. Jednou už jsem tuhle maďarskou metropoli navštívila. Bohužel jen velmi krátce a příliš si toho z ní už nepamatuji. Tak nějak ale tuším, že tentokrát to bude nezapomenutelný výlet a proto už teď chystám několik článků, ve kterých vám budu o prvomájové Budapešti vyprávět. V dnešním článku bych se ale chtěla vrátit o několik dní nazpět a ukázat vám, jak krásná ta naše malá země dokáže být. Jste připraveni?

Jaro je úžasné roční období. Probouzející se příroda, krásné počasí a delší dny doslova lákají k tomu podniknout nějaký ten výlet. Kam, to už je celkem jedno. Pro krásu totiž nemusíte chodit daleko. Na spoustě míst nabízí Česká republika nádhernou podívanou! Dokonce jsem zjistila, jak je naše maličká země ve světe populární. Důkaz? Snad žádnému blogerovi píšícímu o cestování nechybí na jeho stránkách cestopis z České republiky. Krom toho jsem na svých cestách měla možnost poznat lidi, kteří letěli i přes 12 tisíc kilometrů daleko, aby viděli Pražský hrad! Ve výsledku jsou z návštěvy Čech všichni nadšení. A stejně tak i my při našem dubnovém výletu na Moravu.

V sobotu ráno jsme opustili Vysočinu a vyrazili do vesničky Bulhary – na stejné místo jako před necelým rokem, o němž jsem vám psala v TOMTO článku. Cestou jsme si udělali zastávku na rozhledně Vladimíra Menšíka na Hlíně u Ivančic, na hradě v Dolních Kounicích a na hrázi vodního díla Nové Mlýny. Odpoledne jsme strávili v Mikulově, kde jsme poobědvali v restauraci Aquariumrelax – vřele doporučuji. Z čeho jsem byla obzvlášť nadšená byl výhled ze Svatého kopečku na Mikulov a jeho širé okolí. Večer jsme pak poseděli v soukromém sklípku s vlastním archivem, který byl součástí našeho ubytování a užili si příjemný večer ve společnosti dobrého vína. Druhý den jsme vyrazili na již tradiční výlet do Lednice. Tady mě to nikdy neomrzí. Zvláště teď na jaře neměl zámecký park chybu! V Lednici jsme nakonec řekli Moravě sbohem a vrátili se zpátky na Vysočinu.

Vánoční trhy ve Vídni

Do Vánoc zbývá už jen necelý týden, a tak mě napadlo: proč nenaladit do vánoční atmosféry i svůj blog? Byla by to po Havaji příjemná změna. Jelikož jsem ale celý advent zaneprázdněná školou a diplomkou (ano, ještě pro mě celá tahle šaráda neskončila), rozhodla jsem se sepsat pár řádků o našem výletu do vánoční Vídně, který jsme s přítelem podnikli už před nějakou dobou.

V našem případě šlo o jednodenní zájezd, který jsme koupili na jednom slevovém portálu. Od nás z Brna je to do Vídně kousek, přesto jsme vyjížděli už v časných ranních hodinách. Cestu nám v autobuse krátila milá průvodkyně vyprávěním o Vídni a nabídla nám možnost doprovodu po památkách. Protože už jsem předtím Vídeň několikrát navštívila a díky maturitě z němčiny jsem znala centrum rakouské metropole takřka nazpaměť, rozhodli jsme se nabídky průvodkyně nevyužít.
Navíc jsme se tentokrát domluvili, že podnikneme pouze základní okruh historickým centrem města a ve zbytku času se zaměříme především na vánoční trhy. Autobus nás vyložil u trhů na Maria-Theresien-Platz. Pak následovala klasická procházka přes Hofburg ke katedrále sv. Štěpána a odtud jsme se skrz Burggarten vrátili k Maria-Theresien-Platz, kde jsme se posilnili svařákem. Ich möchte einen glühwein, bitte!
 
Asi nezjnámější a zároveň nejkrásnější vídeňské trhy jsou před radnicí (Rathaus) a v přilehlém okolí na Rathausplatz. Vydali jsme se k nim od Maria-Theresien-Platz kolem budovy parlamentu postavené ve stylu antického Řecka.
Dalští stánky jsme našli také v postraních uličkách a na menších náměstíčkách v okolí radnice. V centru Vídně se to vánočními stánky jenom hemží a turisty bohužel také. To správné kouzlo ale dostávají trhy až navečer, kdy se začne stmívat a vše je krásně nasvícené. Vánoční atmosféru tu nasajete téměř okamžitě a ta vás pak doprovází ještě po celý zbytek vánoc.
Rok před tímto výletem, také ve vánočním období, jsme navštívili vídeňský Prater. Spousta atrakcí v tomto čase bohužel zela prázdnotou, takže nás slavný Prater moc nenadchnul a nezachránila to ani všudypřítomná vánoční atmosféra. Příště pro jeho návštěvu zvolíme vhodnější období. Jaro, léto = ideál.