Hong Kong – Thajsko – Malajsie, aneb moje první velká cesta do Asie

Byla to moje první cesta do Asie. Původně bylo v plánu navštívit maličký ostrůvek Koh Samui u východního pobřeží Thajska. Trochu se to ale zvrtlo… Moje dobrodružná povaha by se nikdy nesmířila s tím, že na tak malém placu strávím celých 14 dní. A tak jsme začali spřádat plány, jak si tuhle dovču okořenit. Začalo to nočním stopoverem v Hong Kongu a pokračovalo cestou na Koh Samui, odkud jsme si odskočili na čtyřdenní výlet do Kuala Lumpur a poté se vrátili zpátky na ostrov.

Jako u drtivé většiny našich cest, i tady pro výběr destinace hrála hlavní roli akční letenka, která se objevila asi půl roku před naším odjezdem. Vyšlo to dobře, cesta se uskutečnila v lednu. Cestování za teplem mi totiž dává největší smysl právě v zimě. A pokud se ptáš, na kolik nás letenka vyšla, mrkni na konec článku. Tam totiž stejně jako u dalších mých cestopisů najdeš kompletní rozpočet. Prostřednictvím videí se pak můžeš podívat na místa, která jsme navštívili.

 

DEN 1. + 8 hodin (časový posun)

Celý první den jsme strávili na cestě. Z Prahy do Londýna, z Londýna do Hong Kongu. Letenky jsme si rezervovali tak, abychom z přestupu v Hong Kongu mohli vytěžit alespoň krátký stopover. Vždycky jsem se totiž chtěla do Hong Kongu podívat a teď se to přímo nebízelo. Nakonec jsme tu strávili celý večer a noc, což se jako doba vhodná pro návštěvu téhle metropole velmi osvědčilo. Kdy jindy totiž bloudit hongkongskými uličkami, než když se zahalí do neonových nápisů a začne to v nich žít? Za těch 15 hodin, co jsme v Hong Kongu strávili, jsem si stihla vychutnat tradiční knedlíčky dim sum, jízdu ding dingem nebo třeba liduprázdné metro, což je v nejhustěji osídlené oblasti světa na pováženou. Ostatně o tom všem si můžeš přečíst v samostatném článku Noční stopover v Hong Kongu.

 

 

DEN 2. – 5.

Z Hong Kongu jsme odlétali časně zrána a to přímo na papírové letiště Koh Samui. Z letiště jsme si vzali taxíka a vyrazili do našeho Airbnb ubytka. Rezidence našeho ruského hostitele Viacheslava byla taková malá zoologická zahrada – od argentinské dogy jménem Piraňa, přes rusky mluvícího papouška až po neuvěřitelně ošklivou rybičku v naší koupelně. Ochotně nám ale se vším poradil a dokonce nám za menší úplatek půjčil skútra. Pak už to šlo samo. Koh Samui je opravdu maličký ostrůvek, takže jsme už jen během prvního dne měli projetý celý severozápadní cíp ostrova. A protože nejsme zrovna typ á la proležím celou dovolenou u vody, tak jsme po celou dobu celkem intenzivně cestovali. Skútr se tak stal naším nepostradatelným pomocníkem.

 

 

DEN 6. – 10.

Jak už jsem zmínila na začátku, strávit 14 dní na tak malém ostrově, který prakticky projedete během několika málo dní, bylo pro nás nepřijatelné. Proto jsme si ještě před odjezdem zjišťovali nejrůznější možnosti výletů do jeho okolí. Nakonec jsme se ale odprostili od vymezení prostoru na slovo „okolí“ a vyrazili o kousek dál – do Kuala Lumpur. Z nedalekého letiště na thajské pevnině tam totiž létá nízkonákladovka Air Asia, takže se nám povedlo koupit zpáteční letenku doslova za pár kaček. Na pevninu jsme se dostali trajektem, na který navazoval transfer na letiště Surat Thani. Mimochodem tahle kombinace (trajekt + letiště na pevnině) je jinak nejčastěji využívaným způsobem, jak se dostat na ostrov.

Kuala Lumpur mě překvapilo a to ve všech možných ohledech. Za prvé jsem nevěděla, že je Malajsie muslimská země a za druhé, koho by napadlo, že tam nafta stojí jen 11 korun?! Proto jsme se taky nezdráhali hojně využívat služeb Ubera, díky čemuž jsme měli možnost poznat i pár Malajců a zjistit, že je to jeden z nejmilejších národů, s jakým jsem se kdy setkala. Navíc jsme si přes Airbnb rezervovali ubytko s volným přístupem na střešní bazén, odkud jsme měli celé město jako na dlani. KL je obrovské, ale i tak se nám ho v rámci možností (a se zásluhou Ubera) podařilo procestovat téměř celé. Poslední večer nám pak ozvláštnil samotný Bryan Adams – to když jsme vyrazili na jeho koncert.

 


Přečti si: 21 fotek, které tě inspirují k návštěvě Kuala Lumpur


 

 

DEN 11. – 14.

Z Kuala Lumpur následovala po stejné trase cesta zpátky na Koh Samui. Docela jsem se těšila, že po betonové džungli můžu ještě před návratem do ČR strávit několik dní v téhle ostrovní divočině. Vzhledem k tomu, že jsme ostrov na několik dní opustili a poté se sem zase vrátili, bylo třeba nějakým způsobem pořešit ubytko. U Viacheslava jsme se odubytovali s tím, že si u něj na pár dní necháme kufry a do KL poletíme jen s příručákem. Po návratu na ostrov jsme si u něj kufry vyzvedli a přesídlili na opačný konec ostrova. Tam nás pro změnu hostila Francouzska Isabelle s dcerkou Lilly. Opět jsme si půčili skútr, tentokrát však v půjčovně, která byla spíše jakousi prádelnou. Lilly nám vyjednala výhodnou cenu, a tak jsme si mohli zvesela projet zbytek ostrova a to doslova za pár šprdlíků.

 


Přečti si: 5 bizardností na Koh Samui


 

DEN 15.

Nachýlil se čas odjezdu. Ty dva týdny utekly jako voda a nás čekal návrat do reality, kde navíc teploty nepřekročily nulu. Na ten pohled z letadla na zasněženou krajinu pod námi ale nikdy nezapomenu. Znovu jsem si pomyslela, jaké to mám vlastně štěstí, že žiju v té části světa, kde se za rok vystřídají všechny čtyři roční období.

 

 

A tolik mě to stálo?

Zpáteční letenka Praha <-> Koh Samui 12 000 Kč
Ubytko u Viacheslava (za 5 nocí) 700 Kč
Ubytko u Isabelle (za 4 noci) 850 Kč
Zpáteční jízdenka na trajekt + transfer na letiště 600 Kč
Zpáteční letenka Surat Thani <-> Kuala Lumpur 1 790 Kč
Ubytko v KL (za 4 noci) 990 Kč
Jízdenka v Hong Kongu 565 Kč
Půjčení skútru 2x 400 Kč
Osobní útrata (jídlo, doprava po městě, suvenýry, atd.) 5 000 Kč

Celkem

22 895 Kč/osobu

 

Noční stopover v Hong Kongu

Hned na začátek bych si dovolila jednu krátkou poučku, kterou mějte stále na paměti. Ta poučka je velmi jednoduchá a zní následovně: Stopover je vždycky skvělý nápad!

Myšlenka stopoveru se mi odjakživa náramně zamlouvala. Umět vytěžit z dlouhé čekací doby na letišti co možná nejvíc totiž není umění, ale obyčejná vyčůranost. A o to mi jde především! V případě naší zastávky v Hong Kongu při cestě na thajský ostrůvek Koh Samui to byl ale dopředu zamýšlený plán. Při rezervaci letenek jsme záměrně zvolili přestup v Hong Kongu s delší časovou prodlevou, ze které se nakonec vyklubalo krásných 15 hodin. Mělo to jen jeden malý háček – bylo to přes noc. Na druhou stranu, i noční stopover může mít své výhody. Hong Kong, jakožto nejhustěji osídlená oblast světa, je totiž v noci opravdu kouzelný paradoxně právě díky tomu, že na ulici nepotkáte ani nohu.

Do Kong Kongu jsme dorazilli po úmorném dvanáctihodinovém letu z Londýna. Zprvu jsem měla obavy, abychom nebyli po tak dlouhé cestě unavení. To se ale nakonec ukázalo jako planá obava, jelikož se nám v letadle podařilo na pár hodin usnout. Do karet nám navíc hrál fakt, že i když už byl po našem příletu v Hong Kongu večer, naše tělo se řídilo podle evropského času, tudíž jsme měli pravé poledne. Přímo na letišti jsme si koupili lístek do první stanice speciální linky metra, která spojuje letiště s městem. Tahle linka má jednu nevýhodu – je hodně, ale opravdu hodně drahá (ostatně jako všechno v Hong Kongu). Proto jsme hned na první možné zastávce přestoupili na „normální“ metro za přijatelnější cenu a koupili si jednodenní Tourist Pass s neomezenou jízdou metrem na 1 den.

 



 

Pokud strávíte na nějakém místě tak krátkou dobu, nemůžete si klást příliš velké nároky. Proto jsem stopover v Hong Kongu pojala velmi jednoduše: dala jsem si za cíl poznat ho z pohledu místních. Ačkoliv návštěvu nejvyhlášenější hongkongské atrakce – vyhlídku The Peak – jsme si neodpustili. Dechberoucí výhled se ale nakonec pro mlžný opar nad městem nekonal. Alespoň že cestou na vyhlídku bylo chvíli jasno. Následovala procházka typickými hongkongskými uličkami, ochutnávka tradičních knedlíčků dim sum a projížďka v ding dingu.

 












 

V průběhu noci utichl v ulicích veškerý ruch, město se vylidnilo a krom pár taxíků a několika náhodných jedinců mířících z baru domů jsme nepotkali ani živáčka. Dokonce jsme byli i prvními cestujícími v metru, kam jsme s předstihem dorazili ještě před jeho otevřením. Tady jsme prohlídku města zakončili a vyrazili zpátky na letiště.

 







 

Na letišti jsme nakonec měli ještě několik hodin k dobru, což jsem využila k jeho prozkoumání. Z mého profesního pohledu stavařky mi totiž tohle letiště přijde nesmírně zajímavé. Nejenže se nachází na uměle vytvořeném ostrově, ale neustále na něm probíhají rozsáhlé stavební úpravy, které jsou z terminálu 2 dobře viditelné. Z pohledu ženy perfekcionistky pak hodnotím kladně jeho supermoderní interiér se záhonky s živými květinami a dekoracemi připomínajícími blížící se příchod nového čínského roku. Ten bude letos (2017) ve znamení kohouta.

 




 

Co říci závěrem… Hong Kong je jedno z těch měst, které má svou nezaměnitelnout atmosféru. Kouzelný je obzvlášť po setmění, když se úzké uličky zahalí do neonových barev a line se jimi vůně grilovaného masa a exotického koření. Zamilovat si tohle místo není vůbec těžké a je úplně jedno, jestli v něm strávíte hodinu, den a nebo celý rok (kéž by…).

 

10+1 čínských blafů

Představte si, že si v restauraci obednáte kachnu a přinesou vám ji nerozporcovanou, s očíčkama, zobákem a pařátky. Navíc naaranžovanou tak, jako by si ve vašem talíři právě užívala skvělou koupel. V dnešním rychločlánku vám představím přehlídku deseti největších čínských blafů. A bude i sladká tečka nakonec!

1. Křupavý kachní zobák v pikantním koření

2. Sušení mouční červi

3. Vepřové po kterém se vám budou sbíhat sliny

4. Překvapení šéfkuchaře (co to je si domyslete sami)

5. Německý bramborový salát na čínský způsob

6. Černý koblížek plněný klobáskou

7. Kachna ve vlastní šťávě

8. Skvělý tavený sýr á la Veselá kráva jahodová

9. Knedlíky plněné sladkými fazolemi

10. Želva v krunýři z místního „potoka“

+ „Sladká“ tečka nakonec v podobě osvěžujícího hráškového nanuku

Všechny fotky pořídil Pavlík během svých pracovních cest po Číně. Pokud vás zajímají další kuriozity, které na svých cestách prožil, neváhejte a přečtěte si Rozhovor: Čína pohledem (ne)zaujatého Evropana.
A s jakým největším blafem jste se na svých cestách setkali vy? Napište mi do komentářů ať vím, čemu se v budoucnu vyvarovat. Krásný víkend všem!

Rozhovor: Čína pohledem (ne)zaujatého Evropana

Vzpomínám si, jak jsem Pavlíkovu první cestu do Číny obrečela. Dneska už mi naše odloučení přijdou na denním pořádku. Abych vás uvedla do obrazu – Pavlík je můj přítel a do Číny létá pracovně. A protože jsem vám před nějakou dobou slíbila, že společně přichystáme vyprávění o jeho čínských dobrodružstvích, tak přímo teď vám ho přinášíme formou následujícího rozhovoru. Hezké čtení!  
Tak trochu jiné – čínské – Times Square v Changshe
  

Hned zkraje si neodpustím nezeptat se na tu úplně nejzákladnější věc – proč vlastně do Číny létáš? 

Náplní mé práce je navrhovat, budovat a spravovat počítačové sítě. Pracuji pro jednu (teď už) nadnárodní společnost, která má pobočky po celém světě a v našem brněnském týmu má každý člen na starosti některou zemi. Já společně s jedním dalším kolegou (pro jednoho člověka je toto velké sousto) jsme „vyfasovali“ Čínu, takže naše kroky směřují a budou směřovat převážně tam. Létám tam v případě ať už je potřeba něco vybudovat od nuly, nebo čistě jen modifikovat stávající zařízení do takové míry, na kterou už tamní zaměstnanci nestačí. Dalo by se také říci, že si tam létáme odpočinout od brněnského ruchu, nasát ruch čínský.

Jak často tyhle neobvyklé pracovní cesty podnikáš?

Dosti se to různí. V podstatě to záleží na aktuálně rozdělených projektech a nutnosti být tzv. „on-site“, neboli na místě. Nedá se v tom vypozorovat nějaký pravidelný vzorec, nicméně minulý rok jsem si tam udělal cestu čtyřikrát a letos to vypadá na cesty dvě až tři.
Jedna pracovní cesta vedla i do Hong Kongu. Famózní výhled z hotelového pokoje hotelu EAST.
    

Tu a tam se přihodí, že se letadlo do Číny (s přestupem v Dubaji) porouchá. Na to konto pak člověk může výletovat v Dubaji zadarmo a letí pozdějším spojem.

   

Jak vůbec vypadá takový typický pracovní den v Číně?

Pracovní den začíná okolo 7 – 8 hodiny ranní, následuje očista, snídaně a výlet na místo činu – buďto do tamního officu, nebo přímo do datového centra. Poté něco málo práce, kdy se ručičky hodinek během okamžihu přehoupnou do sféry oběda, následuje odchod na nějakou tu čínskou baštu (ta se liší kvalitativně, kvantitativně, cenově, chuťově, zkrátka prostě vším dle dané lokality) a opět něco odpolední práce. Po ní bohužel není prostor na zábavu, ale opět pro pracovní záležitosti – a to sice plánování večerních a nočních akcí. Veskrze všechny změny a inovace totiž provádíme za „živa“, aneb za chodu produkčních systémů s co nejmenším výpadkem. Jinak to zkrátka nejde. Žádná dovolená to není, a tak takřka záhy vystřídá prvotním nadšení z opuštění brněnského officu opětovný stesk po české kotlině a volných víkendech.

V Číně se zrodila spousta kuriózních zážitků. Vyprávěj nám o tom…

Čína je jeden velký kuriózní zážitek. Někdy mi přijde, že valná většina tamních lidí musí neustále na něčem „jet“. Čínani se ke všemu staví velmi uvolněně, ležérně, až laxně, a tak věc, která evropana nadzvedne ze židle, nechává číňany absolutně v klidu. Člověk si ale po čase na toto jejich zřízení taknějak zvykne a začne ho akceptovat, resp. tolerovat.

Čína je zvláštní země. V hotelovém pokoji v Changshe mi bylo záhadou, proč je na popisku 50 pokojů vpravo a 31 vlevo, když je jich ve skutečnosti jen 5 a 3. Následně mi bylo vysvětleno, že poslední číslice na tabulce s popiskem pokojů je pouze pro štěstí. Takže chodba má pokoje 130 – 135 doprava a 136 – 139 doleva. Skvělé!
Vtipných historek by se našlo dosti, nicméně vypíchnu ty z nejlepších. To jsme takhle stavěli call centrum v Changshe (vnitrozemská Čína) a bydleli v hotelu jménem Lusheng. Nejprve je nutno podotknout, že v Číně jsou dva druhy hotelů. Jedny tzv. „european-like“ a druhé ryze čínské. V prvních jmenovaných se Evropanům žije relativně bez problémů, druhé jsou ale nekonečnou studnicí vtipných situací a kuriozit. Člověk zkrátka nikdy netuší co ho čeká. Lusheng hotel vypadá zvenčí jako komunistický panelák, vevnitř je to o něco lepší – leč pouze na povrchu, pod pokličkou je to ryzí Čína. Hodí se sem ono pravdivé „navrch huj, vevnitř fuj“. Honosí se přídomkem „International“, leč na recepci neexistuje anglicky mlucíví duše. Komunikační bariéra vás tedy trefí do čumáku hned po příchodu.

Větší náklaďák? Zbytečné! V Číně si vystačí s tím, co je zrovna po ruce.
Tehdy jsem tam strávil něco málo přes tři týdny a hned po čtrnácti dnech mi ve sprše v rezervoáru na to určeném došel sprchový gel. Vědom si anglické bariéry na straně hotelového personálu jsem pojal ideu být o krok před nimi a pustit jim svůj požadavek přímo do telefonu pomocí mobilní aplikace pro čtení googlem přeloženého textu. Ten v originále vypadal takhle:
„Dobrý den. Došel mi sprchový gel, můžete mi ho prosím doplnit? Pokoj číslo 1388, děkuji.“
A po přeložení zněl přesně takto

Dobré, že? Taky jsem si myslel. Po prvním puštění do telefonu se od slečny na recepci ozval náznak nepochopení: „Huh?“. Zopakoval jsem tedy svou nahrávku ještě pro jistotu dvakrát, načež se ozvalo razantní a nezaměnitelné: „OK.“. OK, řekl jsem si. Zřejmě jsem přecijen tamnímu personálu možná trochu křivdil. Po cca 10 – 15 minutách se ozvalo krátké, leč zřetelné zaklepání na dveře a za nimi nebyl nikdo jiný než (zřejmě) hotelová kurtyzána. Našla si svou cestu dovnitř, lámanou angičtinou vysvětlila, že já i můj u stolu v němém úžasu sedící kolega to budeme mít za 800 rumburaků (náš familiérní název čínských juanů, který vznikl z jejich oficiální zkratky – RMB) a odebrala se bez mrknutí oka s pokojovou rychlovarnou konvicí do sprchy. Tam popadla sprchovou hadici, napustila vodu a začala vařit čaj. Anglické vysvětlování nepomáhalo, takže nebyla jiná možnost než zavolat našemu čínskému kolegovi, vysvětlit mu situaci a nechat ho se slečnou promluvit čínsky. Na to ona začala sama zběsile telefonovat a odešla. Když už jsme mysleli že je humoru konec, tak se ozvalo klepání znovu. Za dveřmi byl tentokrát „novější model“, tedy mladší kolegyně původní aktérky, která byla na místě taky a hlídkovala za rohem. Ta zřejmě myslela, že se nám nelíbí, nebo jsme na mladší. Nemusím asi dodávat, jak mou osobu tato historka proslavila jak v české, tak i v celé čínské pobočce naší firmy.

Trochu nám trvalo, než jsme rozluštili zlou čínsko-anglickou šifru – fakt, že člověk musí zmáčknout virtuální tlačítko cca 2 cm nad jeho okrajem, aby to fungovalo. Volba toho, kolik chce člověk vybrat, byla ještě lepší. Ze čtyř pokusů jsme vždy vybrali jinak.
V Číně je zvykem si co každé 2 až 3 hodinky na 20 minut dáchnout. Dětské koutky, restaurace, lavičky v parku a všechna ostatní místa pak vypadají podobně.
Ale jak už jsem říkal, Čína je jedna velká sranda, a tak se vám stane že jíte hráškový nebo kukuřičný nanuk, posnídáte mořské řasy a coca-colu, nebo si dáte skvělé nudle s hovězím masem u stánku který by v čechách hygiena zavřela jen při pouhém pohledu a jehož majitelka vás posadí na dětské plastové sedačky k dětskému plastovému stolečku uprostřed silnice tak, že vás auta musí objíždět. Jindy zase jedete v taxíku a taxikář má naladěné rádio, které 24/7 vysílá čínské vtipy a směje se tak nakažlivě, že se smějete taky. On na to konto sezná, že se vám vtipy enormně líbí a začně přihazovat svoje vlastní. Smích se stupňuje, vy už slzíte, on stále kadenci humoru stupňuje a vás vysvobodí až dojezd do cíle. Někdy si zase jen povídáte. On čínsky a vy česky. Obě strany jsou spokojené a tato multikulturní symbióza zvláštně funguje.
Grilování v odbočovanícm pruhu v Tianjinu? Žádný problém.
Číňani rádi rachejtle. Že je světlo a všední den vůbec nevadí, pouštějí je neustále.

Vzpomínám třeba ještě na jeden odlet, kdy zmatky v přebookování letenek vyústily v to, že mi jeden vnitrostátní čínský let uletěl a já zůstal trčet na letišti, kde také příliš angličtině neholdovali. A nebo když jsem se na poslední chvíli dozvěděl o nutnosti přejet při jednom návratu do Čech noční Šanghají z jednoho letiště (Hongqiao) na druhé (Pudong). Využil jsem tzv. „rent a car“ služby, která měla v závorce malým písmem dodatek „with driver!“. Čekal jsem krátkou jízdu a nakonec jsem jel bezmála 60 km! Historek je opravdu mnoho. Pokud bude zájem, tak některé z nich můžu vylíčit v dalším článku.

Čína je známá tím, že dala světu čaj a dodnes tam patří k nejoblíbenějším nápojům. Tobě ale tamní silné čajíky příliš nechutnaly, proto sis s sebou při jedné ze svých posledních návštěv přivezl český Pigi čaj a uvařil ho svým čínským kamarádům. Jak se na něj tvářili?

Je to tak. Kolega čínské čaje miluje, takže si ve specializovaném obchodě v Changshe jeden dražší koupil. Součástí koupě byla i degustace, takže jsem měl možnost ochutnat povícero druhů tamních čajů. Zřejmě ale tuto tekutinu nedokážu náležitě ocenit, neb mi všechny vzorky chuťově připomínaly vylouhované ponožky. Na to konto jsem oznámil čínským kolegům, že jim přístě přivezu na ochutnatnání „proper tea from Czech Republic“ a dovezl jsem Pigi. Číňani na to chvilku hleděli něvěřícně. Poté prohlásili, že to opravdu jako čaj voní, ochutnali, následně notnou chvíli hledali ta správná neurážlivá slova a nakonec prohlásili, že to chutná jako voda s cukrem (ano, osladil jsem jim čaj, což jak jsem následně pochopil je věc, za kterou by se člověk v Číně mohl dostat před popravčí četu). Pigi Číňani ani nedopili, nedokážu si vysvětlit proč.

Náš čínský kolega Derek a jeho budoucí šálek čaje.

Jídlo. To je kapitola sama pro sebe. (Na tohle téma už ostatně chystáme další extra článek.) Pověz nám něco o čínské kuchyni. Co ti chutnalo a co byl naopak ten největší blaf? 

V Číně umí skvěle připravit hovězí maso. To mi velmi chutnalo kupříkladu nakrájené na jemné kousíčky a uzené spolu se zeleninou a nezbytnou rýží. Výborná je i tzv. „spicy fish“, tedy řádně pálivá ryba. Tu rozkrojí odspodu nahoru, rozevřou jí do pánvičky tak, aby měla oba vnější boky na hladině a zasypou jí směsí koření, oleje, chilli a zeleniny. Co mi ale nechutná je tamní pečivo. Vše je sladké. Sladké jsou i salámy a párky – zde se to ale liší lokalitu od lokality. V Changshe bylo sladké opravdu vše, v Tianjinu nebo Shenzhenu si člověk při troše štěstí dokázal najít i to své evropské.

V Čechách je čínská kuchyně celkem populární. Dá se to ale vůbec srovnávat? Liší se v něčem například čínské nudle, které si koupím v ČR od těch, co prodávají v Číně?

V Číně chutná valná většina stejně znějících pokrmů úplně nebo alespoň částečně jinak. Nudle jsou podobné, ale ne stejné – zase je to ale region od regionu. Kupříkladu takový Wuhan je nudlová Mekka. Jinde jsou nudle tuctové.

Spicy fish po čínsku. Delikatesa!
Je libo hráškový nebo kukuřičný nanuk?
A nebo Veselou krávu s jahodovou příchutí? Skvěle se hodí ke sladkému čínskému pečivu.

Když se řekne Číňan, představím si mužíka malého vzrůstu, který srší humorem a dobrou náladou. Ty s Číňanama trávíš spoustu času a to jak v práci, tak i ve svém volnu. Jak bys popsal průměrného Číňana/Číňanku?

Je to skoro tak, jak píšeš. Typický Číňan je malý človíček veselé nátury, který si ze života příliš nedělá. Je skromný, velmi pohostinný a slušný (vychovaný). Na druhou stranu ale také velmi laxní, nedůsledný a s oblibou schopný udělat i z absolutní prkotiny velmi složitou věc.

Čína je čtvrtý největší stát světa. Ty skoro pokaždé letíš na jiné místo, takže jsi toho z ní viděl už celkem hodně. Kde jsi všude byl, kde se ti líbilo nejvíc a kde naopak nejméně?

Byl jsem v Pekingu, Šanghaji, Hong-Kongu, dále pak ve výše jmenované Changshe, Tianjinu a v Shenzhenu. Hong-Kong, což ve své podstatě není typická Čína, je skvělý. Tam se mi líbilo ze všeho nejvíc. Bohužel jsem tam ale nestrávil tolik času, kolik bych chtěl. I to málo mě však velmi nadchlo. Na pomyslném žebříčku za ním je Shenzhen, který má také své kouzlo a bez problému bych si dokázal představit, že bych tam nějaký ten rok strávil. Changsha a Tianjin jsou už horší. Nelíbí se mi tamní podnebí a zkrátka mě to za srdce nikterak nechytlo. Těžko se popisuje proč, to si člověk zkrátka musí zažít.

Changsha a všudypřítomný smog.
Vlevo socha Mao Ce-tunga ve stejnojmenném muzeu, vpravo jeho velkolepá busta na Orange Islandu, obé v Changshe.
Hong Kong – Avenue of Stars a nezbytný cestovatelský úšklebek.
Hong Kong jako na dlani z vyhlídky The Peak – Sky Terrace.