Jak neplánovaný stopover v Lucemburku předčil všechna moje očekávání

Jak už nadpis napovídá, v tomto článku tě s sebou vezmu do Lucemburku, kam jsme si udělali krátký stopover v rámci naší cesty na Zanzibar. Začalo to opět docela nevině. Jednoho krásného dne se na internetu objevily letenky na ostrov Unguja za neuvěřitelných 5 300 Kč! Mělo to však jeden malý háček. Letenky byly s odletem i návratem do Lucemburku. Nedalo se nic dělat, cena byla až moc lákavá na to, abychom si tuhle akci nechali ujít. Koneckonců, získali jsme tím jedinečnou šanci podívat se na místo, kam bychom se jinak jen tak nepodívali. A nechat si ujít návštěvu Lucemburku, to by byla velká škoda! Lucemburk je kouzelné město, což – troufám si říci – po přečtení tohoto článku zjistíš rázem taky.

 

 

Je tu ale jeden problém, který bys měl/a  o Lucemburku vědět a který tak úplně nezapadá do konceptu mého blogu. Dostat se do Lucemburku za rozumnou cenu není zrovna jednoduchý úkol. Po mnoha úvahách, kdy jsme dokonce zvažovali jet autem, jsme nakonec zvolili cestu autobusem. Jednosměrná jízdenka s RegioJetem nás vyšla na bezmála 2 000 Kč! Vzhledem k tomu, za kolik je dnes možné cestovat letecky po Evropě a především na kolik nás vyšla letenka na Zanzibar, jsem byla z téhle ceny mírně rozladěná. Proto jsme se rozhodli, že tuhle cestu při návratu ze Zanzibaru už znovu neabsolvujeme a vystoupíme v Mnichově, přes který jsme cestou zpátky letěli. Cena za autobus z Mnichova se totiž zdála mnohem, MNOHEM schůdnější – 300 korun a ještě jsem si ze seznamu mohla odškrtnout další místo, kde jsem nikdy předtím nebyla. Otázkou bylo, zda nám v Mnichově dovolí vystoupit, resp. zda naše odbavené kufry nepoputují až do Lucemburku. Ptáš se, jak tohle mohlo dopadnout? Tak to se už brzo dozvíš v dalším článku na blogu.

 

 

Ale zpátky do Lucemburku… Po devítihodinové cestě autobusem jsme konečně dorazili na místo. Autobus nás vysadil na Rue de Bouillon a přestože Lucemburk není nikterak velký, nechtělo se nám v půl čtvrté ráno šlapat na opačný konec města k našemu ubytku. Že žádné MHD v tuhle dobu po Lucemburku nejezdí jsme věděli, ale tak trochu jsme spoléhali na to, že ve městě bude fungovat UBER. Tak trochu jsme se spletli… Nezbylo nám nic jiného, než si vzít taxík za 17 eur. Bydleli jsme přes Airbnb u jedné místní rodinky jen kousek od centra a zároveň i od letiště, což nám skvěle vyhovovalo. V Lucemburku jsme strávili den a půl a bylo to dost na to, abychom si ho stihli zamilovat.

 

 

DEN 1.

Jakmile jsme dospali spánkový deficit, vyrazili jsme do města. Před cestou jsem na internetu narazila na mapu s vyznačenou okružní trasou po všech zajímavostech, které tohle město nabízí. Skvělé na ní je, že je opravdu okružní, tzn. začíná a končí na jednom místě. Můžeš tak začít a skončit úplně kdekoliv a přitom nevynecháš nic z toho, co v Lucemburku stojí za návštěvu. Mapa se nám osvědčila na výbornou a takhle nějak vypadala:

 

 

Startovali jsme v historické čtvrti Grund, která je plná úzkých uliček a malebných domků a je zapsána na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO. Lucemburkem protéká řeka Alzette a právě ve čtvrti Grund ji přemosťuje malý mostek, ze kterého je hezký výhled na Chemin de la Corniche, což je podle všeho nejkrásnější balkon Evropy.

 

 

Přešli jsme po mostu na opačný břeh a vystoupali do opravdu strmého kopce. Ocitli jsme se v samém centru města plného luxusních obchodů a restaurací. Přes nejhlavněší náměstí ve městě Place d‘ Armes s pamětní deskou Jana Palacha jsme se přesunuli na náměstí Place Guillaume II.

 

 

Protože ten den bylo opravdu velké horko, ocenili jsme stojany s pítky, jejichž součástí byly i ověžující sprchy. Později jsem si na ně na Zanzibaru vzpomněla. Proč ve vyspělých zemích tolik plýtváme zdroji a pitnou vodu z kohoutku bereme jako úplnou samozřejmost?

 

 

Přes náměstí Place de Clairefontaine jsme došli ke katedrále Notre-Dame. Jak kostel, tak i podzemní krypta jsou otevřeny návštěvníkům zcela zdarma. V kryptě jsou uloženy ostatky českého krále Jana Lucemburského, který se v Lucemburku narodil. Poté jsme přes silnici zamířili k Památníku vzpomínek přezdívanému „Zlatá lady“, jehož miniaturní verzi jsme měli jako přívěšek na klíčích od ubytování.

 

 

Odtud jsme po schodech sestoupali do parku Vallée de la Petrusse, který v poměrně širokém pásu v podobě hlubokého údolí řeky Pétrusse objímá centrum města. Byl tu příjemný klid, a tak jsme si tu na chvíli zalétali s naším dronem Bobem.

 

 

Potom jsme se z parku vrátili ke „Zlaté lady“ a přešli po krásném obloukovém mostu Pont Adolphe na opačnou stranu města. Z mostu je pěkný výhled na staré město i dolů do parku. Prošli jsme kolem národní banky Spuerkees a nádherné budovy ocelárny ARBED a po viaduktu La Passerelle se vrátili zpátky do centra. Že je v Lucemburku spousta odkazů na Českou republiku, dokazuje i ulice Rue de Prague, nad kterou jsme po viaduktu přecházeli.

 

 

Jen kousek od Vévodského paláce, který je oficiálním sídlem lucemburského vévody, jsme zakotvili na zahrádce před restaurací na rychlou obědo-večeři. A protože slunko se už pomalu chystalo zaklouznout za obzor, zamířili jsme hned po jídle na vyhlášenou vyhlídku Chemin de la Corniche známou jako nejkrásnější evropský balkon. Ten moment bych označila za zlatý hřeb celého dne. A když říkám zlatý, myslím to doslova. Sluníčko už bylo celkem nízko a házelo zlatavé paprsky dolů do údolí na žluté fasády malebných domků ve čtvrti Grund. Nemohla jsem se toho pohledu nabažit. Tehdy jsem si uvědomila, že Lucemburk patří rozhodně k těm krásnějším městům, jaké jsem doposud navštívila.

 

 

Sešli jsme dolů k řece. Chtěli jsme využít ten krásný moment zlaté hodinky a na travnatém plácku u jezu si ještě jednou zalétat s dronem. Cestou jsme se pozastavili u malé vinice, která se rozprostírá na svahu skalnatého kopce Bock. Tady jsme si slíbili, že druhý den vyrazíme okoštovat lucemburská vína do některé z místních vinoték a že také navštívíme kasematy, které v sobě Bock ukrývá.

 

 

Po kamenném mostu Stierchen u opatství Neumünster jsme přešli na druhou stranu řeky a uzavřeli tak naší okružní trasu Lucemburkem. Byli jsme už celkem unavení, a tak jsme zamířili zpátky na ubytko. Není divu, celý den na nohách na přímému slunku a fakt, že jsme předchozí noc strávili v autobuse, nám dali zabrat. Tu noc jsem spala jako nemluvně.

 

DEN 2.

Ráno jsme se probudili do krásného slunného dne. Na Zanzibar jsme měli odlétat až pozdě odpoledne, takže jsme před sebou měli ještě celý půlden (pardon, ale nemohla jsem si tuhle slovní hříčku odpustit). Nejprve jsme se rozhodli vyrazit do kasemat ve skále Bock.

 

 

Kasematy neboli podzemní chodby v dávných dobách sloužily k opevnění města. Dodnes se jich v Lucemburku dochovalo na 23 kilometrů a některé z nich se během druhé světové války zasloužily o záchranu mnoha lidských životů.

 

 

Kasematy na Bocku určitě stojí za návštěvu. Krom neopakovatelného historického zážitku se z jejich četných vyhlídek nabízí i opravdu hezký výhled na čtvrť Grund a na opatství Neumünster.

 

 

Po návštěvě kasemat jsme vyrazili na brunch. Protože na cestách vždy ráda zkouším místní speciality, rozhodla jsem se i tentokrát zvolit něco tradičně lucemburského. Když mi ale na stůl přinesli zeleninový salát zalitý majolkou a dvě klobásy k tomu, zvedl se mi – mírně řečeno – žaludek. Naštěstí to nebylo nic, co by nespravila sklenka červeného.

 

 

Když je v Lucemburku nesnesitelné horko, máte 2 možnosti, kam se před ním schovat. První variantou jsou kasematy, druhou Národní muzeum historie a umění, do kterého je navíc vstup úplně zdarma. Mají tu spoustu vzácných artefaktů z archeologických nálezů z dob pravěku až po středověk včetně mincovny mapující vývoj platidla od starověku po současná eura. Proč ne, Lucemburk je mimo jiné známý tím, že v něm sídlí Evropská investiční banka.

 

 

Na pěti podlažích se tu nachází historické kousky především z území Lucemburska z výkopů prováděných buď samotným muzeem nebo institucí CNRA (Národní centrum archeologického výzkumu). Mě nejvíc zaujala kost z mamuta, kostra člověka z období mezolitu nebo originální římská mozaika z roku 240 př. n. l., která byla objevena ve Vichtenu v roce 1995.

 

 

V nejvrchnějším podlaží se nachází umělecká sbírka evropských malířských obrazů a soch z období od středověku až do 20. století a fotografie od Edwarda Steichena. Mimojiné jsou tu pořádány různé tématické výstavy, na které se platí vstupné.

 

 

Lucemburk je opravdu malé město a na jeho prohlídku stačí i jen jeden den. Po prohlídce muzea jsme uznali, že jsme z města viděli už víceméně všechno, a tak jsme se odebrali do enotéky poblíž Vévodského paláce. Zbytek odpoledne jsme strávili degustací lucemburských vín.

 

 

A pak se čas strávený v Lucemburku pomalu nachýlil ke svému konci. Vyrazili jsme na ubytko pro kufry a odtud zamířili autobusem rovnou na letiště. Od chvíle, kdy se naše letadlo odlepilo od země, jsem zažila hned několik svých poprvý – první cestu vrtulákem, nejkratší let trvající pouhou hodinu (z Lucemburku do Milána) a kelímek se šampaňským kompletně vylitý do klína. Před námi byl ještě kus cesty, na jejímž konci se rýsovalo velké dobrodružství.

 

 

Pokračování příště…