Zanzibar – ostrov, kde nic není tak, jak se na první pohled zdá

O Zanzibaru se říká, že je turisticky nepolíbenou perlou Indického oceánu. Prozatím… Jen si vzpomeňte na Island, jak o něj ještě před pár lety nejevil nikdo zájem. A dnes? 2,3 milionu turistů za rok 2017 mluví za vše. V případu Zanzibaru se jen můžeme modlit, aby nedopadnul stejně. Ale stojí jeho návštěva vůbec za to?

 

 

Někde jsem četla, že Zanzibar je jedním z nekrásnějších ostrovů široko daleko a že hravě strčí do kapsy i Maledivy. Ty jsem zatím nenavštívila, ale něco mi říká, že to tak úplná pravda nebude. Samozřejmě záleží, co kdo od daného místa očekává. Já měla od Zanzibaru velká očekávání. Možná proto jsem pak byla zklamaná…

 

 

Než se ale pustím do vyprávění o naší cestě na Zanzibar, pojďme si nejdřív něco ujasnit a povědět si o něm pár zajímavostí. Zanzibar je totiž souhrný název pro dva ostrovy – Unguja a Pemba, které leží u východního pobřeží Afriky jen kousek pod rovníkem. Dnes už je součástí Tanzánie, ale nebývalo tomu tak vždycky. Zanzibaru se přezdívá „ostrov koření“ a v dávných dobách byl centrem obchodu s otroky. Narodil se tady zpěvák Freddie Mercury a 99% obyvatel jsou muslimové.

 

 

Cestu na Zanzibar jsme neplánovali, ale kdo by odolal zpátečním letenkám za 5 300 korun? Odlétali jsme z Lucemburku, kam jsme dorazili o den dříve, abychom si tohle město stihli projít (když už jsme se tam museli trmácet). To se nakonec vyplatilo, protože jsem si Lucemburk bezpodmínečně zamilovala.

 


Přečti si: Jak neplánovaný stopover v Lucemburku předčil všechna moje očekávání


 

Samotná cesta na ostrov Unguja už byla o něco náročnější, a to z hlediska dvou přestupů – v Miláně a Ománu. Naštěstí šlo všechno jako po másle, a tak jsme nakonec po 18ti hodinách cesty dorazili do cíle. Před letištěm už na nás čekal Omar, který nám po celou dobu pobytu dělal osobního řidiče. Dostali jsme na něj doporučení a ještě před cestou se s ním přes WhatsApp domluvili na odvozu (+255 776 513 975). Za cestu z letiště na Nungwi nám naúčtoval 45 USD za 3 osoby. Musím uznat, že po celou dobu na něj bylo spolehnutí. Dokonce byl ochotný nás odvést ve 2 ráno na letiště nebo přerušit výlet a zavést nás zpátky na hotel, když se mi náhle udělalo uprostřed džungle zle – k tomu se ale dostanu později.

 

 

Naším výchozím bodem byla vesnička Nungwi, která je známá tím, že má nejkrásnější pláže na ostrově a zároveň tu není tak dramatický odliv, jako tomu je na východním pobřeží. Bydleli jsme v malém resortu, který jsme si našli přes Airbnb. Nebyl to zrovna Hilton, ale když se nad tím zamyslíte, tak co víc k bydlení potřebujete, než postel, sprchu a záchod?

 

 

DEN 1. – 3.

První tři dny jsme strávili lenošením na pláži. Už před cestou jsme měli s Pavlíkem jasno. Narozdíl od naší předchozí cesty do Thajska pojmeme tuhle dovolenou ryze odpočinkově. Náš běžný den na Zanzibaru vypadal nějak takhle: začínal snídaní v improvizované jídelně uprostřed našeho resortu. Hned poté jsme se odebrali na pláž, kde jsme usmlouvali pronajmutí lehátek na celý den. Objednali jsme si drink, četli knížku, koupali se v oceánu, obědvali rybu v curry omáčce, četli knížku, vypili drink, koupali se v oceánu, večeřeli kuře v curry omáčce, vypili drink, pozorovali západ slunce, vypili drink a šli spát.

 

 

Občas nám ten den zpestřil neodbytný beach boy. Když neuspěl s prodejem zájezdů ani suvenýrů, vytasil se s marihuanou nebo kokainem. Ani tady ale nepochodil. Jindy mě zas zastavil rádoby Masaj a vyzvídal, jak se jmenuju a odkud jsem, přitom za celou dobu nespoutěl oči z mého hrudníku. Nikdy jsem tomu nechtěla moc věřit, ale teprve tady mi došlo, že opravdu existují lidé, kteří míří do ciziny za trochu jiným druhem ehm… zážitků.

 

 

DEN 4.

Ležink je sice fajn, ale nedá se provozovat pořád. A tak čtvrtý den opouštíme Nungwi a vyrážíme na první výlet. Omar nás nabírá před hotelem a následující hodinu a půl trávíme jízdou v autě. Míříme na jih ostrova na tzv. Blue Safari. Tady nasedáme na arabskou bárku a z pevniny plujeme na ostrov Kwale.

 

 

Samotná cesta po moři byla opravdu výživná. S bárkou to dost mávalo a protože loďka očividně nedisponovala žádným záchranným člunem ani vestami, v duchu jsem si začala přemítat krizový scénář, až se na širém oceánu potopíme. Naši průvodci to ale brali s humorem a s každým zhoupnutím, kdy už loďku od překlopení dělily opravdu snad jen milimetry, se jejich radost stupňovala. A aby toho nebylo málo, začali zpívat. Tady si nikdo s ničím hlavu neláme. Na Zanzibaru zkrátka všechno začíná i končí slovy Hakuna Matata (chtěla jsem tenhle systém zavést i v práci, ale neprošlo by to).

 

 

Až na tu cestu, která byla adrenalinovým zážitkem už sama o sobě, se Blue Safari vydařilo. Plavali jsme na širém oceánu, šnorchlovali nad korálovým útesem, pochutnávali si na čerstvém ovoci na opuštěném atolu, obdivovali baobaby a celý výlet završili společným tradičním obědem na ostrově Kwale.

 

 

Cestou zpátky se několik lidí rozhodlo pro kiteboarding. Nám nezbylo nic jiného, než tu adrenalinovou plavbu přetrpět. Když to ale vidím zpětně, byla to celkem švanda. Vždyť za co by ten život stál, kdybychom se občas trochu neodvázali a nezariskovali si? Je větší pravděpodobnost, že mě srazí šalina, než že se s námi potopí loď na Zanzibaru… Na pevnině už čekal Omar, aby nás zavezl zpátky do Nungwi.

 

 

DEN 5. – 6.

Další dny jsme strávili opět lenošením na pláži. Tentokrát se o jeho zpestření postaral státní svátek. Celá pláž díky němu ožila a zaplnila se domorodci. Září je totiž na Zanzibaru považováno za turisticky nejméně vytížený měsíc, přitom se teploty pohybují kolem 30°C, neprší a moře je krásně prohřáté. Evropané holt migrují za exotikou spíše v zimě, ale to se na akční letenky bohužel nevztahuje. Nebo snad bohudík? Takhle jsme totiž mohli mít jinak velmi frekventovanou pláž jen sami pro sebe – obzvláště pak v ranních hodinách. Děti se vesele ráchaly ve vodě, kluci kopali do balónu jako diví a všem bylo hej. Jen já se poslední dobou necítila ve své kůži. Jednu noc jsem tak proseděla na záchodě…

 

 

DEN 7.

A pak se mi konečně udělá trochu lépe.  Využíváme situace a podnikáme s Omarem další výlet. Nejprve je v plánu farma s kořením a pak i Stone Town. Zajíždíme do džungle, kde nás vítá několik černoušků, z nichž jeden se nás ujímá a trochu chaoticky nás provází od jednoho záhonku ke druhému, od jednoho keříku k dalšímu…

 

 

Zjišťujeme, že hřebíček roste v zelených trsech na stromech, pepř je ve skutečnosti popínavá rostlina, která parazituje na jiném stromu a že existuje ovoce s drsnou, zelenožlutou slupkou jménem žakie a roste na chlebovníku. To je mimochododem extrémně lepivé, ale místním chutná.

 

 

Pak přichází na řadu zlatý hřeb dne a my jsme svědky kuriózního hudebního představení, ve kterém statný černoch zpívající slavný zanzibarský song Jambo Bwana šplhá na palmu pro kokosové ořechy. Náhle se mi udělá zle a sesunu se k zemi. A zatímco mě Pavlík křísí, černoch otvírá kokosový ořech a dává mi z něj napít. Za ořech mu poděkuju a v duchu si přemítám, čí vystoupení zaujalo víc. Nakonec odkládáme cestu do Stone Townu a vracíme se zpátky do Nungwi.

 

 

DEN 8. – 9.

Další dny si dávám velký pozor na dodržování pitného režimu i na to, co jím. V zemích jako je Zanzibar se asi střevním potížím nikdy úplně nevyhneš. Je ale potřeba myslet na to, že tak tělo odvádí spoustu tekutin a o to víc je musíš zase doplňovat. Když moje tělo začalo zase normálně fungovat, vyrazili jsme na procházku podél pobřeží. Byl zrovna odliv, tudíž jsme bez problémů došli po svých z Nungwi až na Kendwu, kde místní ženy, stojící po kolena v oceánu, lovily z vody řasy.

 

 

Pak se pro změnu vydáváme na sever ostrova k majáku, kde byla vybudována záchranná stanice pro vodní želvy. Po celém světě jsou malé želvičky velmi ohrožené, a tak je lidé ze stanice odchytávají a vypiplávají, dokud nevyrostou a nezesílí. Hned poté je vypustí zase zpátky do oceánu.

 

 

DEN 10.

Vyrážíme do Stone Townu – staré části hlavního města, které je zapsané na seznamu památek UNESCO. Omar nám kromě odvozu zajistil i místního průvodce, takže to máme bez starostí. Startujeme u Baital Ajaib – první budovy na Zanzibaru, do které byla zavedena elektřina a zároveň i první budovy v celé východní Africe, která měla výtah! Místní ji proto začali přezdívat “Dům zázraků”.

 

 

Pokračujeme ke Staré pevnosti a odtud k rodnému domu Freddieho Mercuryho. Máme štěstí, ze dveří právě někdo vychází a my neváháme téhle chvíle využít k nakouknutí za jinak zavřené dveře. We are the champions!

 

 

Následuje bloudění špinavými uličkami kolem katedrály sv. Josefa a lázní Hamamni až dojdeme ke křesťanskému kostelu. V bezprostřední blízkosti kostela se nachází muzeum zanzibarské historie, která se z velké části zaobírá otrokářstvím. Tuhle pohnutou minulost ostrova připomíná i monument stojící na prostranství před kostelem. Jedná se o sousoší několika lidských postav v jámě, které jsou navzájem spoutané řetězi.

 

 

Odtud nás náš průvodce bere na trh Darajani. Chaos, nepořádek a smrad – tak bych tohle místo popsala. Nakonec se kolem Domu koření vracíme zpátky k Domu zázraků, před kterým to mezitím pěkně ožilo. Jako každý podvečer se park Forodhani promění v trh s jídlem. My měli na večer zarezervovaný stůl v rooftop restauraci Tea House Restaurant, takže jsme všem nabídkám na ochutnávku místních specialit zdárně odolali.

 

 

První hodinu v Tea House Restaurant jsme strávili pozorováním západu slunce. Hned poté následovalo tříchodové menu orientální kuchyně. Zanzibarská kuchyně je velice pestrá díky tomu, že tudy kdysi proudilo mnoho kultur. Najdeš v ní prvky arabské, indické nebo třeba anglické kuchyně. Jak se mi Stone Town jako takový moc nelíbil, z téhle restaurace a především pak z toho výhledu jsem nadšená!

 

 

DEN 11. – 13.

Poslední tři dny na Zanzibaru trávíme opět lenošením na pláži. A protože tu posledních pár dní vládnul nebývale velký odliv, tak i častým šnorchlováním. Za oceánem jsme museli chodit i několik desítek metrů daleko a několik dalších desítek jsme se ve vodě brodili jen po kotíky. Ustupující voda ale odkryla spoustu krás podmořského světa – od nádherných mušlí až po hvězdice všech barev a velikostí. Ano, i na Nungwi má šnorchlování smysl.

 

 

Večer před odjezdem jsme si zašli na poslední drink do rooftop baru a vychutnávali si odtud i náš úplně poslední západ slunce na Nungwi. Ach, jak ten mi bude chybět…

 

 

DEN 14.

Byla ještě noc, když nás Omar – vždy přesný jako hodinky – vyzvedával u hotelu. Na letiště jsme dorazili nad ránem. Tentokrát jsme před sebou měli bojový úkol – přesvědčit slečnu u odbavovacího pultu, aby nám vystavila letenky jen do Mnichova, ačkoliv jsme tam měli původně přestoupit na finální spoj do Lucemburku. Slečna s tím naštěstí neměla žádný problém. V Mnichově jsme už totiž měli rezervovaný jak nocleh, tak i jízdenky na autobus zpátky do Prahy. O Mnichově ale zase někdy příště…

 

 

Ze Zanzibaru mám dodnes rozporuplné pocity. Pláže jsou jedním slovem dechberoucí, ale za tou pomyslnou oponou je úplně jiný svět. Věděla jsem, že se Afrika potýká s chudobou. Co jsem ale netušila, že je to tak zlé i na místě, jako je tohle. Dodnes mě mrzí, že je Zanzibar na internetu interpretován jen jako exotický ráj a místo pro snovou dovolenou, když je tomu ve skutečnosti úplně jinak.